V kraji, za horami a řekami, kde noc byla smrtí a úsvit dočasným bezpečím, kde se dveře zamykaly na tři západy, kde okenice byly kovové a místo oken zakrývaly pevné mříže, tak tam žila stvoření pekelná, která každou noc vylézala. Plížila se lesy, vyla a skuhrala, ale nikdy si netroufla k lidským osadám, s výjimkou opuštěných dědin nebo statků.
A tam, v tom kraji, byl temný hvozd, všichni mu tak říkali, přestože byl jen obyčejným smrkovým hájem, který na lidské cesty jeho útrobami propouštěl pramálo světla.
Ale toho dne bylo něco jinak. Sice vládla temná a smrtonosná noc, ale ve hvozdu byl někdo cizí. Kdyby někdo, v tu dobu, vešel na paseku, ukrytou za mladými smrky, uviděl by skupinu neohroženě vyhlížejících mužů. Tato malá skupina byla zbytkem pobitého vojska, oblečení měli ohořelé, špinavé a zakrvácené, meče s ještě neuschlou krví a bojem ztupenou čepelí. Těch několik mužů stálo ostražitě v kruhu zády k sobě, až na jednoho, ten uprostřed, jimi tvořeného kruhu, škrtal křesadlem nad malým ohništěm, ovšem bezvýsledně. Jeden z mužů, postavou malý ale vzrůstem statnější než dva kovářští pacholci dohromady, nevydržel svůj němý strach, zračící se v jeho obličeji a hlasitě, nevybíravě zaklel. V dálce zavyli vlkodlaci, muži sebou trhli a překotně se začali rozhlížet, nikoho však nezahlédli.
Hlupáci, pomyslel si mladý vlkodlak ukrytý v jednom z křoví po obvodu paseky, neslyší, nevidí ani necítí. Jeho vlkodlačí bratři byli nedaleko, za zákrutem cesty po níž ti mordýři na paseku přišli. Vytí se ozvalo znovu a mnohem blíže, ten trpaslíka připomínající muž začal ještě nejvybíravěji než předtím, nadávat přímo muži s křesadlem. Bylo by na ty nadávky nevhodné jen pomyslet, ale je nutno poznamenat, že se několik nebožtíků muselo otočit v hrobě. Muž s křesadlem však odrazil urážku jeho prapředků ještě nectnostnější nadávkou o matce trpasličího muže a dál křesal.
Vlkodlak, jenž muže už dlouho pozoroval, přivítal zavrtěním ocasu své druhy. Vlkodlaci stáli ukrytí v houštinách, ano v těch houštinách které muži považovali za nepropustnou hradbu větví chránící je před nebezpečími lesa, na sebe tiše vrčeli, dupali tlapkami a větřili pach mužů, mužů co budou litovat každého kroku v tomto lese, protože les je jenom jejich a ne nějakých lidských přivandrovalců.
Muž křesal a křesal, ale pořád bez úspěšně, když vyletěla malá jiskra, dost velká aby zažehla uschlé listí a vyprahlý letní porost, ale moc malá aby podpálila zdravé dřevo. Tato jiskra, jak už to ten den bylo smolné, však nevyletěla do suchých větviček, ale na mužovu paži. Muž překvapen svým úspěchem se nadchl, ale ve vteřině byl tou jiskrou uzemněn a popálen. Ten nešika upustil křesadlo a zavyl bolestí. Na jeho bolestné vytí odpověděli sborově vlkodlaci a vrhli se na zkrvavené, unavené, neostražité a hloupé mordýře s nevybíravým slovníkem.
První vlkodlak se vrhl na nejbližšího muže a v závěsu za ním zbytek smečky. Chvíli zuřil úporný boj, vlkodlaci se mýlili, ti muži nebyli jen obyčejní mordýři, ale bojem zocelení válečníci, kteří bojovali do poslední kapky krve. Toho dne se smečka nenajedla dosyta ani lehce neulovila několik bezbranných kupců. Toho dne se totiž oběť nerozhodla utéct, ale stát se lovcem.
Muži bojovali jako vlci proti vlkům, na život a na smrt, na meč a drápy, na kopí a tesáky, jejich boj byl však marný.
Mordýř, který dříve křesal, se bil s obzvlášť urostlým vlkodlakem. Odrazil jeho drápy téměř zničeným štítem a útok opětoval mečem do prázdna několik centimetrů od vlkodlakova čumáku. Vlkodlak ustoupil, mužovi myšlenky se točily pouze kolem jeho zdárného vítězství a provokativně zabušil mečem do štítu, vlkodlak však neustupoval ze strachu, ale aby se mohl odrazit ke skoku. Tato skutečnost muži došla příliš pozdě a dal se před vlkem letícím vzduchem na ústup, také příliš pozdě. Jak by to dopadlo, kdyby muž neuklouzl na odhozeném křesadle a tím nezažehnul ohniště, možná by ho vlkodlak přišpendlil k zemi a zakousl nebo by ho muž odrazil štítem, ale to by asi téměř zničený štít nevydržel … To, jak by to bylo, se nedozvíme. Ale to, jak to bylo, vám dovyprávím. Muž tedy uklouzl a dopadl vedle ohniště, díky svým léta pěstovaným instinktům se odkutálel a jen tak tak střetnutí s vlkodlakem přežil. Samotný vlkodlak však takové štěstí neměl, ze dlouhého skoku dopadl přímo do rozhořívajícího se ohniště a tím si podpálil svůj kožich. Hořící vlkodlak se s kňučením dal na svérázný úprk přímo bojištěm a stihl schytat šíp, který jeho trápení ukončil.
Vlkodlaci, vystrašeni jasně hořícím ohněm, se dali na ústup, přesto však opatrně a ostražitě kroužili kolem bojovníků po obvodu paseky. Muži se shlukli do kruhu kolem ohniště zády k sobě. Jejich těla vrhala stíny znetvořené jejich ještě zničenějším zevnějškem, který však vlkodlaky nevystrašil. Jeden z mužů rozdával ostatním žhnoucí pochodně, stíny se daly do pochybného tance vytvořeného mnoha zdroji světla.
Celým lesem se rozlehlo zlověstné vytí zakrvácených a krvežíznivých vlkodlaků toužících po odplatě za své bratry. Stíny se daly do válečného tance mnoha kroků a výpadů, skoků a úhybů, přibývajících tanečních kroků, ale tanečníků ubývalo. Vlkodlak se vrhl do učebnicového skoku a bojovník mu uhnul ukázkovým tanečním krokem, melodie třesku zbraní je však svedla znovu k sobě, ale vzápětí je znovu rozdělila.
Takto by tanec mohl pokračovat, než by melodie ustala a tanečníci padli vyčerpáním nebo vítězným tanečním krokem poslali k zemi svého partnera. Ale vůdčí samec vlkodlačí smečky toho měl dost. Stál před rozhodnutím mezi smrtí a potupou. Nikdo neví, jak by si vybral, ale rozhodl za něj pomalu ale jistě přicházející úsvit.
Tanečníci si vyměnili ještě několik tanečních kroků a vlkodlaci se dali potupně na ústup. Muži, polomrtví nebo mrtví téměř úplně, tomu nemohli uvěřit. Zachránil je úsvit a ten malý, pomalu dohořívající oheň za jejich zády.
Od toho dne nikdy nevkročili do toho temného hvozdu Vždy když jim vedla cesta k němu, zdaleka a obloukem ho obešli a pro jistotu si třikrát plivli přes rameno proti zlým duchům lesa.