Organizace nebyla žádná legrace. Čas se krátil nezvratnou rychlostí a my stále neměli dořešené některé detaily. Moje posedlost plánováním věcí se v této situaci ukázala jako krajně nezdravá, jelikož požadavky nešly pouze z mojí strany. Ubytování, cesta, program, to všechno jsou věci, za které běžně žáci při školních akcích necítí příliš zodpovědnosti. Náš výlet do Německa byl ale v zásadě jiný. My chtěli jet, a proto se od nás také očekávala podstatná participace. Pan Müller každý den přijímal naše nové nápady, požadavky a plány. Zpětně mu musím ze srdce poděkovat s jakou trpělivostí to dělal.
Náš němčinářský výlet dostal zelenou a my mohli vyrazit. Nadešla středa 19. dubna a celá naše patnáctičlenná skupinka společně s panem Müllerem a slečnou Kalousovou vyráží z choceňského nádraží směrem na Prahu. Já samozřejmě přišla pozdě, ale naštěstí jsem je stihla. Naše nadšení trochu překrývala skutečnost, že je 6:30 ráno, ale i tak byla stále euforie a očekávání silnějším protivníkem.
Jakmile jsme dojeli na pražské Hlavní nádraží, následovala jedna, byť kratičká, ale nutná zastávka metrem – Florenc. Odtud nám chvíli po deváté odjížděl autobus do Drážďan. O podstatné zdržení se postarala skoro půl hodinová hraniční kontrola. Jak jsme se později od pana řidiče dozvěděli, není zcela běžná. Jedná se vcelku o namátkovou věc. I přes toto menší znepříjemnění cesty, co nevidět naše kroky směřovaly k centru Drážďan. Tam jsme si i vcelku v deštivém a větrném počasí prohlédli nejdůležitější památky. Zwinger, asi největší dominanta Drážďan, byla bohužel v částečné rekonstrukci. I tak jsme ovšem načerpali energii tohoto historického města východního Německa. Po obědové pauze nasedáme zpět do zájezdového autobusu a naše cesta pokračuje do světové metropole – Berlína.
Když jsme přijeli do Berlína, počasí stále nepřišlo na to, jak nám zpříjemnit pobyt. Nevadí, stejně už byl večer a veškerá naše touha směřovala jen k měkké posteli a nějaké té dobré večeři. Odložili jsme zavazadla v pěkných apartmánech v centru Berlína a vydali se po stopách jídla. Někteří nakoupili suroviny a poctivě se o večeři postarali ve svojí kuchyňce, jež byla součástí apartmánu. Většinová část ovšem zvolila cestu menší námahy a navštívila restauraci nedaleko ubytování. Večeře byla příjemným ,,odstartováním‘‘ našeho výletu. Zazpívali jsme si, popovídali a na pokoje se vraceli sice zmáčení neústupným deštěm, přesto šťastní.
Druhý den ráno jsme ve vzduchu stále cítili jemné tóny chladu, jenž po včerejším propršeném dni ne a ne odejít. Nicméně to vypadá, že se počasí brzy umoudří a nám se výlet povede. Po krátkém přejezdu metrem vidíme v nedaleké vzdálenosti stát Reichstag, tedy Říšský sněm. Netrpělivě si ho prohlížíme, jelikož všichni víme, že na jeho kupoli za necelý půl den budeme moci vystoupat. Přesouváme se k pomníku holocaustu – betonovým kostkám mezi nimiž podle autora můžete slyšet nářek objetí hrůzy minulého století. Nejde zdaleka jen o pár kostek. Celý pomníkový komplex se totiž skládá z 2711 kostek různých velikostí. Pokračujeme dále k Braniborské bráně – dominantní památce Berlína, prohlížíme si ji ze všech stran, procházíme bulvárem Unter den Linden (Pod lipami) a pokračujeme dál.
Postupimské náměstí, německy Potsdamer Platz, je jakousi obdobou mrakodrapových metropolí skrz naskrz celým světem. My si ho prošli a pokračovali dál. Berlínská televizní věž, Berlínská univerzita, Muzejní ostrov a Alexanderplatz byly našimi dalšími zastávkovými body. Právě na Alexanderplatzu nа nás čekal štědrý, 3hodinový rozchod, který každý rád strávil po svém. Já se svojí skupinkou jsme tento čas věnovali návštěvě další kavárny a procházce nedalekými ulicemi v srdci Berlína. Celá pauza pro mě byla moc příjemným oddechem, který naší vydatné poznávací trase jenom prospěl. Řeknu vám, pan Müller se nezdá. Pokud by vás zajímala naše celková denní kilometráž, dostaneme se na poctivých 27 kilometrů a to za nás opravdu není málo.
Sluníčko pomalu zachází a nám se tento moment zdá jako ideální chvíle k výhledům z kupole budovy Reichstagu. Po opravdu pečlivé kontrole nás pouští do budovy onoho Říšského sněmu a my začínáme stoupat proskleněným prostorem až na samý vršek.
Výhled je to opravdu nepopsatelný. Teprve až na vrcholku jedné z nejdůležitějších budov tohoto energického města jsem si uvědomila, jak velký, rozmanitý a kouzelný Berlín je. Když už jsem nabyla názoru, že tento výhled nemůže nic překonat, sestoupala jsem o trochu níže – na otevřenou střechu této budovy a můj názor byl ten tam. Dokonalá chvíle a neskutečný výhled se staly kombinací, kterou jsem si zamilovala. Z onoho výhledu se stala vzpomínka, kterou si budu chtít opakovat pořád do kola. Z Berlína se pro mě v onen moment stala srdeční záležitost plná inspirace a příležitostí.
Plni dojmu se vracíme na ubytování, většina z nás v domnění, že už bude klid. Nicméně neúnavně domluvíme s našimi skvělými učiteli večerní procházku k East Side Gallery. Následuje tedy chvíle na večeři a v osm hodin se scházíme u vchodu našich apartmánů. East Side Gallery je část Berlínské zdi, jenž rozdělovala Berlín na západní a východní část. Dnes se tento historický milník hemží grafity pouličních umělců a z každého jednoho díla cítíte svobodu autorů. Svobodu, o kterou se Berlín tak dlouho bil. Při západu Slunce sedíme na náplavce s výhledem na Oberbaumbrücke a pro mě je to jedna z těch dalších nezapomenutelných chvilek, která mi vytváří pouto k tomuto místu. Plni emocí a zábavných konverzací se pomalu vracíme na ubytování. Únava už se dostavila v plné parádě a my se chystáme na náš třetí a poslední den v Německu.
V pátek ráno vyjíždíme sbalení z našich apartmánů a míříme na druhou stranu Berlína. Čeká na nás Charlottenburg. Prohlédneme si krásný zámek a míříme na předposlední lokaci. Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche je byť napůl zničený, nicméně moc pěkný kostel, jenž stojí v blízkosti největšího nákupního centra na kontinentu – KaDeWe. Tam dostáváme poslední rozchod tohoto výletu a každý míříme, kam nás to zrovna táhne. My vybrali opět další kavárnu. Co se v takové kavárně dělá, zřejmě vynechám a přejdu k našemu poslednímu přání, co jsme od našeho výletu zatím nedostali.
Já a několik dalších sportovních nadšenců toužíme na vlastní oči spatřit berlínský olympijský stadion. Poslední zajížďka je tedy právě tam. Spatříme tuto majestátní stavbu a spokojeni se přesouváme na autobusové nádraží.
Odtud nás už čeká pouze klidná cesta domů. Plni dojmů a dobré nálady přečkáváme hodiny na silnici a výlet se zdá být u konce.
Nevím, jak vám, mně ovšem Berlín přirostl k srdci a už teď se těším, až začnu objevovat jeho další kouzla. Závěrem musím ještě jednou poděkovat panu Müllerovi, bez jehož ochoty a pomoci bychom na tento nezapomenutelný výlet nikdy nevyjeli. Za všechny – děkuji. Díky patří i slečně Kalousové, bez které by náš výlet zkrátka nebyl tak skvělý. Děkuji všem, se kterými jsem strávila tyhle kouzelné chvilky. Každý jsme si odvezl svoje vzpomínky, jinak vyložené, jinak silné. Jádro ale zůstane u každé jediné naprosto identické.
foto: Simona Bělinová, Kryštof Dušek, Kristýna Faltusová