Až ke konci světa – Jakub z JIrch (04 první část)

Slunce už dávno zašlo za hřebeny hor. Zmizely i poslední červánky. Les se uložil ke spánku a obalil do hábitu ticha a klidu. Ticho a klid se rozprostřely i v nedalekém městečku Turala. Vlna oddychu předcházející spánku mířila od hranice lesa přes hradby do města. Procházela mezi domy a sfoukávala svíce. Prošla i přes městský rynek k hospodskému výčepu a pro dnešní den pevně zavřela jeho kohoutky. Na rozdíl od hostinského, který častoval neplatící pijany přílivem nevybíravých nadávek, doprovodila i poslední zbloudilou duši do tepla domova.

              Když zamířila dále hlavní ulicí vzhůru k tvrzi městského pána, zastavila se. Tvrz už nebyla moc tvrzí, ale nadějný základem pro na první pohled malou avšak k dobývání velmi zapeklitou pevnost. Přesto pronikla i za její hradby a přitahovaná světlem a veselím zamířila do hodovní síně. Její příchod většina hodujících ani nezaznamenala. Možná někteří téměř střízliví sloužící zaznamenali pár drobných vypadnutí z rytmu od hudebník, avšak zde se nikdo ani zdánlivě nechystal odpočinku. Mimo hodovní síň, a to hlavně na hradbách mezi strážnými, vlna odpočinku, míru a klidu dopadla znatelněji.

              Strážný jménem Movplat se na ochozu tvrze znenadání trhavým pohybem probudil a prudce hmátl po kopím, které mu téměř vyklouzlo z rukou, když před pár minutami s nádherným pocitem harmonie zavřel oči. Rychle se rozhlédl kolem, zda ho některý z jeho druhů nebo hůře velitelů nenachytal na švestkách a rozhodným krokem se vydal na další obhlídku.

              Jeho pohled dopadal na městské hradby táhnoucí se jako had okolo celého městečka a tvořící další dodatečnou ochranu tvrzi. Zahlédl několik planoucích teček pravidelným korkem se pohybujících dole pod ním na hradbách. Doba byla neklidná a jejich pán nehodlal nechat nic náhodě, a tak rozestavěl stráž i po celé délce městských ne jen u bran a v tvrzi, jak bývávalo zvykem, v klidných časech.

              Movplat se zastavil na konci své trasy cimbuřím a ocitl se ve světle pochodně. Pohledem zkontroloval, zda jeho druh na této straně také dorazil k protějšímu stanovišti. Oba muži se na dálku pozdravili smluveným gestem a pak se každý vydal zase svou cestou. Movplat pohledem zabloudil do zahrady mezi tvrzí a hradbami obepínajícími celé městečko a zpozorněl. Brankou do zahrady proklouzl malý stín ukrývající se pod kožešinovým pláštěm. Postava se zastavila u staré vrby tvořící centrum zahrady a nedočkavě se ohlédla za sebe. Stejnou brankou vstoupil další o poznání vyšší stín. Movplat ho odhadl na muže. Jeho domněnka se vzápětí potvrdila, když uviděl pochvu a v ní meč u mužova pasu. Strážný už nervózně začal sahat poplašném rohu, avšak než ho nahmatal oba stíny se ocitly v nadšeném objetí a chvíli na to i ve vášnivém polibku.

              Movplat přestal hmatat po rohu a zamilovaný pár sledoval. Obou sklouzly kápě z hlav dolů. Dívku s dlouhými světlými vlasy poznal hned. Byla to Kirmi, dcera místního pána. Milá, hezká, na pohled tichá dívka. Strážný o ní moc jiného nevěděl, jen to že se k němu i sloužícím chovala lépe než kdejaký náhodný ponocující.

              Druhou, mužskou, postavu poznal také bez větších potíží. Byl to Jakub z Jirch. Ten mladý rytíř, který zachránil jejich mladou paní. Teď za jistě dostává zaslouženou odměnu, prolétlo Movplatovi hlavou. Strážný nechal mladému zamilovanému páru jejich společné okamžiky jen a jen jim a vykročil dál po cimbuří.

              Toho mladíka ale pořád nemohl dostat z hlavy. Ten den, kdy ho viděl poprvé, přijel jako Kirminin zachránce. Polomrtvý zachránce špinavý od krve, která byla jeho protivníků. Mladý rytíř se díky tomu stal váženým hostem pána tvrze a města. Nakonec zůstal přes celou zimu.

 Movplatovi se vybavila vzpomínka na jejich první společnou výpravu cestu. K hejtmanovi se donesla zpráva o útočišti jedné zbojnické tlupy, a tak se vyrazilo. Byla to první akce po dlouhé zimě, během které se donášela jedna zpráva za druhou o bojích a střetnutích ve vévodství, ale všechny se naštěstí zdaleka vyhýbaly tomuto zapadlému horskému městečku. O té výpravě poprvé a ne naposledy uviděl mladíkovo mistroství s mečem. Od toho dne se rytíř z Jirch stal častým společníkem místních zbrojnošů při každém nebezpečí a za nedlouho byl znám i v nedalekých vesnicích jako potulný rytíř Jirchář.

              Movplata z jeho dloumání vytrhl jeden z jeho druhů. Byl čas střídání stráží a Movplat nedočkavě zamířil do hodovní síně zjistit, zda ještě zbylo něco v džbánech s vínem a pivem či zda by se někde nenašla ještě pořádná část pečeně.

              Turalská brána se se zaduněním zavřela, přestože bylo dávno po rozednění. Bývaly časy, kdy v denních hodinách zůstávala otevřená a srdečně vítala příchozí. Ty časy dávno odezněly. V kraji teď panoval zmatek, nejistota a řinčení mečů. Brána tedy zůstávala zavřená, hlídky ostražité a horské městečko obezřetné. Houfce uchazečů o ovládnutí Medvědí země i méně početné jednotky nižších šlechticů toužících po rozšíření svých lén či kořisti se zatím Turale úspěšně vyhýbali.

              Émporos, kupec z dalekého jihu, popohnal svého koně vpřed a doprovázený několika povozy a více než dvacítkou ozbrojenců vyrazil po cestě pryč od města. Vozy byly naložené nejrůznějším exotickým zbožím z kupcovi domoviny a doplněné o nejeden luxusní kousk místní výroby.

Émporos před mnoha měsíci vyrazil z jednoho z mnoha přístavů jeho rodné země. Většina jeho krajanů se omezovala na obchodování v zemích věčného slunce a někteří i na nedaleké zelenější krajiny Frankijského království.  On měl však větší cíl. Mířil do dalekého Nordhavenu. Severního přístavu v krajině povětšinu roku pokryté sněhem, kterou nejslavnější z učenců jeho lidu označil za konec světa. Jeho cíl se už blížil. Lodí přicestoval do Frankijkého království, pak podél pobřeží pokračoval na západ, kde se vylodil a po cestách pokračoval Europijským císařstvím dál na sever. Dojel až sem do Turaly, kde ho zastihla tuhá zima. Teď však už bylo jaro, přestože se Émporos bez svého kožešinového pláště klepal zimou stejně jako v zimě.

Kupcova kolona byla už daleko od horského městečka, kde přezimovala, a blížila se k lesům pod ním. Jižanovi myšlenky se stočili od jeho putování zpět do chladné přítomnosti. Les v něm vzbudil obavy z lapků, kteří ho v tomto nehostinném severním kraji přivítali již mnohokrát. Émporovi se u pasu zakřivená šavle synů pouště nehoupala nadarmo. Ve svém kmeni byl již od mládí uznávaným bojovníkem a své schopnosti prokázal i pro ti mužům tohoto kraje. Zbojníci však byli důvodem proč většina mužů z jeho družiny už nežila a on nemínil ztratit další.

              Jižan ze sebe setřásl zlé myšlenky a nasměroval svého koně k hloučku ozbrojenců na koních, které najal jako ochránce svého cenného zboží. V jeho čele nepřekvapivě jeli dva mladíci, jimž Émporos svěřil velení ozbrojenců. ,,Zdravím tě Émpore!“ ozval s úsměvem Jan. ,,Ty také Jane,“ odpověděl žertovně Émporos, ,,vidím, že tě smích neopuští ani v tento ledový den. Jan se vzhledem k jeho povaze nepřekvapivě zasmál a pokračoval: ,,Mě smích neupustí ani na smrtelné posteli, hlavně pokud budu mít po boku tu krásnou hadí tanečnici, o které jsi nám včera při džbánku vína vyprávěl.“

              Smil několika ráznými příkazy poslal jezdce shluklé před kupcovou kolonou na pozice podél ní, a tak tři jezdci v čele osaměli. Jana Émporos najal po tom, co byla jeho výprava přepadena několik dní po vylodění ve Frankiji. K jejich smůle oněmi lapky byla schopná družina jednoho nechvalně známého loupeživého rytíře. Émporos ho vlastní rukou zabil a útok odrazili, ale počet jeho ozbrojenců se zmenšil téměř na polovinu.

              ,,Do Nordhavenu nás čeká ještě více než týden cesty,“ začal Jan. Émpora už několikrát napadlo proč se mladík nechává říkat jen křestním jménem, i když byl podle všeho rytíř, a to velice schopný, ale nikdy se na to Jana nezeptal a ani teď to nevypadalo, že by na to přišla řeč. Jan po odmlce, při které jeho tvář zvážněla, znovu pokračoval: ,,je to to více než týden cesty, ale horskými cestami. Může nás kdykoliv potkat smůla v podobě neprůstupném cesty. Přeci není ještě ani týden po oslavách příchodu jara a to nemluvím o všech těch hrdlořezech, co se tam určitě skrývají. Sestoupat zase dolů do nížiny není také není zrovna dobrý nápad. Bylo by to kratší, ale jestli je na těch řečech o válce něco pravdy, každý s bojovnými choutkami potáhne po tamních cestách.“   

              Émporos mlčel. Poznal, že jinak bujarý mladík vedle něj se ponořil do svých myšlenek a on sám rád ponechal starosti s výběrem cesty jemu a jeho druhovi. Kupcovy myšlenky se tak stočili k druhému mladíkovi, který jel vedle něj. Také byl rytířem, a to ještě o něco mladším než Smil, však podle pověsti, co v Turale získal, o nic méně schopným. Jeho jméno bylo Jakub. Jakub z Jirch. Nikdo mu však v tom horském městečku neřekl jinak než Jirchář a zůstalo mu to i v kupcově družině.

              ,,Jakube! Jircháři! Co si myslíš o cestě?“ Jan se otočil na svého rytířského druha a po tváři se mu rozlil úsměv.

              Jirchář na něj jen zmateně otočil hlavu: ,,Říkal jsi něco, Jane?“

              ,,Jen že se ti pořád myšlenky honí kolem tvé líbezné krasavice Kirmi. Ta tě uhranula, co?“ Jirchář se už nadechoval, ale Smil ho předběhl. ,,Neříkej brachu, na té včerejší hostině, kterou pro nás ten starý držgrešle upořádal jsem nebyl tak opilý, jak si možná myslíš! Vyděl jsem vás každého se nenápadně vyplížit a přísahal bych, že v zahradě u tvrze určitě někdo byl, když jsem se potácel užít si s tou měšťankou do seníku.“

              Oba mladící se rozesmáli, přidal se k nim i Émporos, a s úsměvem pokračovali ve špičkování. Cesta byla dlouhá a nějak tok času zrychlit museli.

              Bylo už notnou chvíli po poledním zastavení a napojení koní vodou a mužů pivem. Cesta se kroutila po horském hřebeni a líně se plazila všudypřítomným lesem. Ptačí zpěv byl slyšet jen občas. Jaro se přeci jen pořád budilo a lesní obyvatelé také. Jirchář si častěji užíval nádherné výhledy z hor. Jejich největším obdivovatelem byl Émpros. Vyrostl v teplé pouštní krajině, kde z moře písku jen občas vykukovaly skalnaté výčnělky. Tohle místo pro něj chvílemi bylo, jak z jiného světa.

              Svit Slunce lehce hřál a vše se oddávalo harmonii lesa. Jen ne dva mladíci v čele karavany. Oba už nutnou chvíli měli neblahý pocit. Jirchář se nemohl zbavit pocitu, že je zpoza hustých stromoví lesa někdo sleduje a Janovi přišel les až moc klidný, až moc bez zvuků zvířat.

              Po chvíli začalo být slyšet šumění řeky.  Jezdci v čele nabyli pocit většího klidu. Odhad obou mladíků se znovu osvědčil a k mostu, který měl být vrcholem jejich dnešní cesty dorazili ještě dříve, než plánovali. Spěchat nemělo smysl a na nejbližším příhodném místě za mostem se rozhodli rozvinout tábor a přespat. Émpros už před nějakou dobou pochopil, že zájezdní hostince nejsou v tomto kraji tak časté a to hlavně zde v horách jako jižněji v císařství. Hostince při cestách si zamiloval, hlavně protože v jeho domovině trávil obchodník dlouhé dny cesty ve vyprahlé poušti, kde ho nikdo na téměř pravidelných zastávkách nečekal s vychlazeným pivem či vínem a čerstvou pečení.

              Výprava se blížila k mostu. Najednou Jirchářova ruka prudce vystřelila vzhůru a smluveným pohybem zápěstí dalo znamení. Ozbrojenci okamžitě zastavili pochod a zbystřili spolu se svými dvěma veliteli.

Most tam nebyl. Řeka divoce narážela a vířila okolo jeho dřevěných trosek.

Ozval se výkřik a tříštění dřeva. Dva stromy za koncem jejich průvodu se skáceli k zemi a odřízli jim cestu zpět i na druhé straně od řeky. Z lesa se začali řítit zbojníci s bojechtivým pokřikem. Přepadení. Družina kupce Émporose tasila meče a pod vedením dvou mladých rytířů i samotného kupce se chystala do boje.  

Minulý příběh naleznete zde Pokračování zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *