Do nosu mi proudila nádherná vůně pálených bylin. To byla možná jediná příjemná věc na tom všem. Ty byliny totiž nikdo nepálil kvůli jejich vůni či z čirého rozmaru. Jejich vůně byla součástí jistě důmyslného rituálu obětování bohu jednoho afrického kmene. Přihlížet něčemu takto fascinujícímu by se mohlo zdát příjemné, pokud tedy nejste ta oběť bohu. O své roli jsem ani na chvilku nezapochyboval. Seděl jsem tam opřený o skalní výčnělek se zápěstími svázanými jakýmsi primitivním provazem. Provaz sice nevyhlížel jako nějaký řemeslný zázrak, ale o jeho funkčnosti jsem se již přesvědčil. S touto zkušeností byla spojena ještě jedna celkem bolavá modřina přes polovinu tváře od jednoho z mých únosců. Oheň plál a plál, tančil svůj nevypovězený příběh a nevídaně jiskřil. Čím déle jsem sledoval plamen, tím více skomírala má naděje na cokoliv jiného než upálení.
Myšlenkami jsem se stočil do úplně jiného světa, který jsem byl však nucen před pár hodinami opustit. Před těmi pár hodinami jsem totiž seděl v takovém pohodlí, jaké může mýtina v tropické části Afriky nabídnout. Popíjel jsem bylinkový čaj a přemítal nad krásami okolní fauny. Pohledem jsem zavadil o vchod do blízké jeskyně a mé úvahy přerušila vzpomínka na jednu z dalších svérázných výprav mých přátel. Kdy že zmizely v ústí té jeskyně? Bylo to někdy, kdy se mi začala vařit voda na čaj. Teď jsem již dopil třetí šálek, možná bych měl vyrazit za nimi.
Jakoukoliv myšlenku na záchrannou výpravu přehlušil podivný ptačí vřeskot. Přejel mi mráz po zádech jako vždy při takovémto vjemu. Užuž jsem si chtěl nalít šálek čaje, když jsem ten vřeskot zachytil znovu a slabší, ale téměř hned po něm se mýtinou rozlehl zvuk přelomené větvičky a v tu chvíli jsem strnul. Udělal jsem v tu chvíli jediné, co mi přišlo vhodné. Sáhl jsem po revolveru, ale v tu chvíli, kdy ho mé prsty sevřely, sevřela jiná dlaň má ústa a rychlý úder do týlu mě poslal do bezvědomí.
Pak jsem se probudil znovu až tady. Uprostřed vesnice pro mě neznámého afrického kmene. Do mé mysli vstoupil střípek naděje, když každodenní shon mých únosců začal se západem slunce řídnout. Hlavou se mi mihl střípek naděje, že blížící se noc mi poskytne příležitost k úniku. Neposkytla. Obřad měl každou chvíli začít a já se neměl dožít jeho konce. Čím více okolní skupinky vesničanů řídly, tím více na odiv vystupovala skupinka mužů s pomalovanými tvářemi a oštěpy. Byl jsem zjevením místních bojovníků fascinován a při pohledu na jejich zbraně jsem rozpoznal pazourkovitá ostří, jistě těžkopádné však elegantní obměny palcátů a kyjů i nejeden protáhlý oštěp. V tu chvíli se mi navrátilo něco z mé evropské pýchy a sebeúcty. Být zabit primitivními negramoty zaseklými v době kamenné? To nikdy! Mé drobné pokusy jak se dostat na svobodu započaly.
Jak jsem se později dozvěděl, zatímco jsem se pokoušel přeřezat pouta o skálu. Mý přátelé, Nathan a Josh, dokončili své malé podzemní dobrodružství a nalezli rozházený tábor. Dle jejich slov nezůstal kámen na kameni, po chvilkovém průzkumu a následné debatě se však shodli, že nechybí nic podstatného – až na mě, pochopitelně. Po takové další malé debatě vyhodnotili, že jejich přítele nepopadl chvilkový záchvat šílenství a nevyrazil do divokých pralesů staré Afriky, ale ke svému zmizení byl spíše donucen. Když jsem se s nimi později bavil, tak hlavní vodítko představoval nedopitý šálek čaje a nově vydupaná stezka vedoucí pryč z mýtiny. Potom za použití chladné logiky jim vlastní se rozhodli mě jít hledat vybaveni jen tím nejzákladnějším a dvěma loveckými puškami …
V době jejich cesty jsem se již úspěšně zbavil svých pout a učinil radostný objev. Při přeřezávání pout jsem v podpaží ucítil zvláštní tlak, na který jsem si již za ta léta cestování tak navykl, až jsem ho přestal vnímat. Dalo mi dost sebeovládání nevyskočit radostí, neboť způsobcem toho tlaku byl můj revolver, jež jsem se snažil ještě v táboře nahmatat. Mou pozornost však už zase upoutal oheň a šaman u něj. Po vhození dalších bylin, pronesení modliteb či co to bylo a několika téměř odporně složitých šamanových gestech se oheň rozhořel temně zeleným plamenem. V téměř okamžité reakci se skupina bojovníků rozestavěla kolem ohně a začala další modlitbu, obřadní zpěv či něco jiného, co po nich jejich božstva vyžadovala. Šaman, vyzáblý postarší mužík malé a nemohutné postavy, se rozkolébal krokem někoho, jehož vnímání je v zcela jiné rovině než to vaše…
Před pohledem Joshe a Nathana se znenadání proměnil hustý neprostupný prales v okraj svahu, z něhož se nabízel nádherný fotogenický výhled na skálu a vesničku pod ní. V improvizovaném středu vesničky žhnul vysoký temně zelený plamen, okolo něhož tančili postavy vrhající dlouhé temné stíny. V tichém souhlasu se začali pomalu přibližovat po nepříliš příkré části svahu dolů k ohni. Do jejich zorného pole se dostal přímo bizarně vyhlížející pár …
Rozhodl jsem se svůj pokus o útěk učinit, až budu téměř u jasněji a jasněji žhnoucího ohně a mimo veškeré podezření. Šaman kolem mně skákal svým zvláštním kolébavým způsobem a pomalu, téměř velmi pomalu mě tak vedl k ohni. V tu chvíli jsem zaznamenal někde po mé levici mezi chýšemi kovový odlesk. Prudce jsem otočil hlavou tím směrem a střetl se pohledem s dvěma páry bílých teček ve tmě. Téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem pochopil, čí jsou ty dva páry bílých očí, se ozval ohlušující výstřel z pušky. Šaman náhle při jednom ze svých rozporuhodných skoků vyjekl a místo na pokroucené nohy dopadl na obličej. Kruh neohrožených kmenových válečníků strnul, přestal se svým obřadem a s podezřívavou zděšeností se začal ohlížet kolem. Následoval druhý a třetí výstřel, po kterém se Šaman zděšeně přitiskl k zemi a zakryl si uši. Já jsem konečně vytáhl revolver, ale bez pomyšlení na jakoukoliv střelbu a po příkladu kmenových válečníků jsem se dal na útěk avšak opačným směrem než oni.