Co je to štěstí? (úvahový text zabývající se různými způsoby chápání štěstí)

Co je štěstí? Pro někoho jen muška zlatá, pro dalšího pocit slasti a radosti, pro jiného absence smutku a neštěstí. Už staří Řekové se pokoušeli vysvětlit, co štěstí znamená. Třeba Epikúros tvrdil, že to je jen omezení strasti a zvýšení slasti. Seneca se ve starověkém Římě stavěl ke štěstí, jako k něčemu, o co by člověk neměl usilovat, ale čemu by se měl, bez ohledu na to, jestli bude štěstí zažívat, svým konáním přibližovat. J. A. Komenský v době baroka vnímal štěstí jako víru v Boha, kterého nacházel ve svém srdci. Friedrich Nietzsche by zcela jistě řekl, že „štěstí neexistuje“… Zkrátka a jistě se tématikou štěstí zaobírali lidé a filozofové už od pradávna. Já bych se dnes také rád podíval a zauvažoval nad touto tématikou, neboť mi přijde v životě člověka velmi důležitá a hlavně nezbytná.

Jan Amos Komenský

Štěstí je to zacházející světlo, prach ve větru, vyrýžované zlato v řece, zkrátka je to něco velmi prchavého, co je tu vždycky jen na malou chvíli a je čistě na nás, jestli si ho všimneme a  využijeme. Když se ale na věc podíváme z druhé stránky, může štěstí symbolizovat pozitivní, málo pravděpodobný sled událostí, které v našem životě vyústili v něco krásného, čeho si vážíme a co jsme schopni ocenit. Existuje mnoho lidí, kteří toto štěstí zažívají mnohem častěji než ostatní, akorát si to vůbec neuvědomují. My ale nejsme o nic lepší, sami mezi ně také patříme. Nejsme vděční za to, co máme, stále usilujeme o něco novějšího, lepšího a vůbec hledáme štěstí v materiálnu ve kterém dle mého názoru vůbec nespočívá. Pokud je člověk zdravý, má přátele a cíle, za kterými směřuje a má zajištěnou obživu, měl by být šťastný, neboť ne každý takovéto „štěstí“ má.

Epikúros

Když se ale zase vrátíme ke štěstí jako k něčemu, co člověk prožívá pouze návalově, třeba jako příliv vln, není vůbec lehké takového stavu euforie dosáhnout, a hlavně si o něm člověk sám ani vůbec nerozhoduje. Já se osobně stavím k názoru, že každý je svého štěstí strůjce, a že jsou to právě naše činy (podobně jako L. A. Seneca), které u nás tento prchavý pocit radosti vyvolávají. Je to jakési odměnění za každou řádně, a dokonce dodělanou práci, odměna za vynaložené úsilí, které se nám nakonec vrátilo přívětivým způsobem (hezká známka ve škole za něco, na co se člověk poctivě připravoval, přijetí na školu, pro než jsme udělali maximum, výhra v závodu pro který jsme vytrvale a dlouho trénovali, etc.)

Lucius Annaeus Seneca

Není to ale pouze vlastní úsilí, ze kterého můžeme mít radost, a tady se dostávám k jádru celé úvahy. Můžeme mít radost z úspěchů bližního, někoho, na kom nám záleží. Jsou to právě vztahy k druhým lidem, které v nás vyvolávají ty největší, nejhlubší a nejryzejší pocity štěstí. Představte si člověka, který celý život žije jen pro sebe, nikoho skutečně nemiluje, miluje leda tak sám sebe a o ostatní se nezajímá. Tvrdím, že tento člověk bude stejně nešťastný, jako ten, který sám sebe nemiluje dostatečně, a tak nemůže milovat ani ty druhé. Je důležité mít zdravou míru sebelásky, ani moc, ani málo. Co je ale úplně nejlepší, je na sebe zcela zapomenout, jedině tak podle mě člověk může dlouhodobě prožívat štěstí. Když na sebe totiž člověk zapomene, uvolní ve své mysli místo pro ty druhé, je vtažen do děje vlastního života a života druhých lidí. Jen tak si myslím, může být člověk skutečně šťastný.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *