Deset ikonických žen historie část 1

Ženy zanechaly v historii světa mnoho nezapomenutelných stop. Od královen a političek přes vynálezkyně a umělkyně až po idolky mnoha generací. V tomto článku se budeme věnovat deseti ženám historie, které se svým životem, dílem či osobností staly ikonami své doby a zanechaly hlubokou stopu v dějinách. Mezi nimi najdeme osobnosti jako Marie Curie, průkopnici ve vědě a držitelku Nobelovy ceny, či Kleopatru, egyptskou královnu a jednu z nejvýznamnějších žen v antické historii. Nechybí ani Johanka z Arku, francouzská bojovnice za svobodu, Princezna Diana, symbol krásy a lásky, Coco Chanel, revolucionářka módy, Marilyn Monroe, nezapomenutelná herečka a sexsymbol, Anne Frank, autorka slavného deníku z doby druhé světové války, nebo také Sissi, rakouská císařovna a legendární postava. Dále se zaměříme na Madonnu, zpěvačku, herečku a ikonu popkultury, a také na Malalu Yousafzai, mladou aktivistku z Pákistánu. Přináším Vám strhující příběhy těchto fascinujících žen, jejichž odkaz přetrvává až do současnosti.

V první části Vám představím Marii Curii, Kleopatru a Johanku z Arku.

Marie Curie

Marie Skłodowská se narodila do rodiny učitelů v Polsku. Byli nižší šlechtická vrstva, ale kvůli nenávisti k Rusku jim byl odebrán téměř veškerý majetek a Marie měla nízkou šanci na dobré povolání v Polsku. Od mala byl její sen studovat matematiku nebo fyziku, ale v její rodné zemi ženy nemohly studovat vysokou školu, tudíž se rozhodla, že bude studovat ve Francii. Tam hlídala děti bohatých rodin, aby si vydělala na studium. V roce 1891 Sorbonnská univerzita přivítala první ženu studující matematiku, fyziku a chemii. Žila velmi chudě a byla kompletně ponořena do studia, až si občas sáhla na svoje vlastní zdraví. Po dvou rocích studia dostala diplom z fyziky a o rok později diplom z matematiky. Poté začala pracovat v areálu univerzity a byl jí přidělen sklad, ze kterého si udělala provizorní laboratoř.

Díky spolupráci poznala vědce Pierra Currieho, do kterého se brzy zamilovala. Spolu začali spolupracovat na vědeckých objevech, až objevili polinium a potom radium. Tímto významným objevem konečně mohli pochopit radiaci. Následně Marie začala psát spoustu vědeckých článků o radioaktivitě nebo o rozpadu nádorových buněk po radioaktivním záření.

V roce 1903 jako první žena dostala doktorát za fyziku a Nobelovu cenu také za fyziku. Tím dostala peníze na lepší laboratoř a další výzkumy.

Měli dvě dcery – Irène (nositelka Nobelovy ceny za objev umělé radioaktivity) a Ève. V roce 1906 zemřel Pierre. Tím přišla jak o lásku svého života, tak i o svého kolegu. I přes to však dále pilně pracovala a v roce 1911 dostala svoji druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii.

V roce 1914 založila Ústav pro radium, který vedla. Při první světové válce pomáhala, kde mohla. Navrhla rentgenové vozy, působila jako ředitelka radiologického ústavu Červeného kříže, nabídla francouzské bance zlaté Nobelovy ceny. Po válce se zpět vrátila k přednáškám a výzkumům. Napsala knihu Radiologie a válka.

Zemřela roku 1934 na leukémii, kterou získala kvůli celoživotní práci s radiací. Zanechala po sobě však obrovský odkaz.

„Ničeho v životě se nesmíte bát, jen je tomu třeba porozumět. Nastal čas víc porozumět, abychom se mohli méně obávat.“
Marie Curie

Kleopatra

Kleopatra VII. se narodila v roce 69 př.n.l. Ve svých sedmnácti letech byla jmenována spoluvladařkou svého otce. Ten však záhy zemřel, tudíž místo něj na trůn nastoupil Kleopatřin bratr Ptolemaios XIII. Spoluvláda tehdy znamenala, že by se Kleopatra a Ptolemaios museli vzít, Ptolemaiovi bylo v tu dobu teprve kolem deseti let, takže místo něj vládu převzala rada. Kleopatřiny vztahy s vládou se začaly postupně hroutit, Kleopatra tudíž vládla v podstatě sama. Kleopatra se v tomto období opírala o Římskou říši. Její chování vzbuzovalo Egypťany, byla také neúroda kvůli záplavám. Kvůli tomuto a dalším faktorům vypuklo v Egyptě povstání a Kleopatra musela v roce 49 př.n.l. uprchnout.

Kleopatra si v exilu postavila armádu, kterou chtěla poslat do Egypta, ale ještě než armáda stihla vyrazit do Alexandrie připlul Pompei, kterého se Ptolemaios rozhodl zavraždit. O dva dny později připlul Julius Caesar, když mu však Ptolemaios ukázal hlavu mrtvého Pompeia s domněnkou, že si tím Caesara spřátelí, Julius Caesar se na něj rozzlobil. Julius toho ale využil a začal řešit situaci. Nakonec dosadil Kleopatru zpět na trůn.

Caesar pozval Kleopatru na plavbu po Nilu. Mnozí tuto cestu označovali jako svatební, i když se ti dva nikdy nevzali. Kleopatře se narodil syn a otcovství přidělila Juliu Caesarovi. Jela navštívit Caesara do Říma, oficiálním důvodem bylo podepsání stálé spojenecké smlouvy, ale spekulovalo se, že Kleopatra jela za svými milenci. Pobyt však překazila vražda Caesara, jelikož si Kleopatra udělala v Římě spoustu nepřátel, nezbývalo jí nic jiného než odjet zpět do Egypta.

Proběhla bitva u Filipp a Marcus Antonius jako jeden z vítězů zorganizoval setkání s Kleopatrou. Zamilovali se do sebe a měli spolu 4 děti. V průběhu bitvy u Actia Kleopatra poslala Antoniovi zakódovaný dopis, který si špatně vyložil a pochopil z něho, že spáchala sebevraždu. Následně se sám probodl, ale hned na to přišel další dopis od Kleopatry, ve kterém píše, kde se ukrývá. Marca Antonia odvezli ke Kleopatře a zemřel v její náruči. Po pohřbení Antoniova těla se otrávila.

„Ne, nebudu vedena v triumfu“
Kleopatra

johanka z arku

Johanka z Arku se narodila v roce 1412 v severní Francii. Byla velice zbožná. Ve svých třinácti letech začala slýchávat hlasy, domnívala se, že na ní promlouvá archanděl Michael, svatá Kateřina a svatá Markéta. Tyto hlasy jí oznámily, že nadešel čas, aby podstoupila úkol, na který ji připravovaly. Nikomu se o tomto tajemství nesvěřila. Roku 1429 se vydala za Robertem de Baudricourtem, aby jí sehnal armádu. On tak udělal a ubytoval ji ve Vaucouleurs. Podle Merlina Francii prohraje zla žena, a nazpět ji získá čistá panna. Za tím si Johanka stála a věřila, že čistá panna je ona.

13.února 1429 se svojí družinou odjela do Chinonu za Karlem VII. Ten ji podrobil zkoušce, Johanka uspěla a on si s ní chtěl promluvit o samotě. Řekla mu, že on je pravý dědic trůnu, a že není levoboček. On jí dal vojsko a vyslal ji do Orléansu. Tam ji všichni občané vítali a považovali ji za Boží poslání. Když viděla anglické vojsko, zděsila se, byla to banda ožralů. Čekala disciplinovanou armádu. Nechala napsat dopis královi Anglie, ve kterém ve zkratce stálo, aby vydal klíče všech měst, které získal násilím a pokud tak neučiní, tak její armáda vyžene z Francie každého Angličana. Anglický král její prosbě nevyhověl a ještě se jí vysmál. Kapitáni vojska shromáždili oddíl a vytáhli proti tvrzi Saint-Loup, nic o tom Johance neřekli. Ona je však prohlédla a jela za nimi. Díky ní vojsko vyhrálo a v Orléansu se po spoustě prohraných bitvách konečně slavilo vítězství.

V dalších bitvách, pokud je vedla Johanka, se Angličané báli. Král se bál, že by se Johanka mohla sama korunovat a lidé, jelikož ji měli rádi, by ji v tom podpořili. Ta naopak podpořila krále v jeho korunovaci.

Postupně Angličané opouštěli Francouzská města.

Při jedné bitvě byla zraněna šípem do stehna. Francouzské vojsko ztratilo nad 700 mužů a bitvu prohrálo. Armáda se rozpustila. V prosinci toho roku ji král povýšil do šlechtického stavu.

22. dubna k ní opět po dlouhé době promluvili svatí. Řekli jí, že bude zajata před svatým Janem. 23.5. ji zajali Burgundští. Utekla, ale našli ji lovci. Když ji přivedli zpět Burgunďané chtěli, aby zemřela na hranici. Angličané ji přivedli za církví, aby ji odsoudila za čarodějnictví. Johanka onemocněla, Angličané se báli, že zemře dřív, než ji pošlou na hranici, takže za ní poslali doktora. 24.5.1431 pro ni postavili hranici, to bylo ale zbytečné, protože podepsala přiznání a poslali ji do církevního vězení. 30.května jí přemluvili a přivedli ji k hranici. Z posledních sil zakřičela Ježíšovo jméno.

Johanka z Arku byla zaživa upálena ve věku devatenácti let. Její popel vysypali do Seiny.

V roce 1909 ji Papež Benedikt XV. prohlásil za svatou

„Ano, mé hlasy byly od Boha.“
Johanka z Arku

Zdroje:

1. více o Marri Curie zde

2. více o Kleopatře zde

3. HARRISON, Kathryn. Jana z Arku: proměněný život. Přeložil Ludmila DUDÁKOVÁ. Praha: Práh, 2016. ISBN 978-80-7252-661-1.

4. více o Johance z Arku zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *