Drákula aneb příběh upíra z karpatských lesů

Každým rokem si fanoušci hororů mohou v dnešní datum připomenout výročí vydání nejslavnějšího upírského románu všech dob a jeho neméně slavného autora Brama Stokera. Román Drákula se za pouhá desetiletí stal jedním z nejvýznamnějších literárních děl vůbec a byl mnohokrát zdramatizován, napodobován a dokonce se dočkal více než stovky filmových adaptací. Legenda o Drákulovi vznikla již před více než sto lety, když autor poprvé světu odhalil toto své slavné dílo 26. května 1897. Tento epický příběh krvežíznivého upíra si našel cestu do srdcí fanoušků po celém světě a dodneška zůstává fascinující.

Žíznivé bestie napříč historií

Než se dostaneme k Drákulovi Brama Stokera, bylo by ještě záslušno alespoň zběžně zmínit upíry jako takové. Příběhy o monstrech, které v noci vysávají svým nešťastným obětem krev, se objevovali napříč celou lidskou historií a všemi kulturami; příkladem může být řecká Empúsa nebo filipínský Aswanga. Ale první zmínky o řádění upíru, jak si je představujeme dnes, vychází až z 13. století, konkrétně ze ságy o Eriku Rudém, která popisuje osídlování Grónska křesťanskými vikingy. V tomto příběhu zemře jistý poměrně neoblíbený osadník a následně začnou umírat i další lidé z jeho komunity, kteří se vrací, aby pokračovali v díle zkázy. Tyhle potíže dokáže zahnat až exhumace těl a jejich opětovný pohřeb v blízkosti kostela za doprovodu křesťanských rituálů.

Nicméně samotný výraz pro upíra existoval ještě dříve a údajně se objevil už kolem roku 1047 ve staroruské knize žalmů, známé jako „Psaltýř“. Etymologové se domnívají, že by slovo „upír“ mohlo být odvozeno od staroruského výrazu „upirati“, které znamená „hodit kletbu“ nebo „zlořečit“. Podle této teorie by „upír“ tedy mohl označovat bytost, která kladla kletby nebo přinášela smůlu. Dnešní představa upíra vychází především z lidové víry Balkánu a východní Evropy, kde je však tato bytost na rozdíl od pozdějšího pojetí zpravidla oteklá a má zarudlou či tmavou kůži. Každopádně, jakmile pověsti o mrtvých, kteří v noci vstávají z hrobu a vysávají živým krev, nabraly na popularitě, bylo jen velmi obtížně je zastavit.

Filipínský Aswanga – různé variace krvežížnivých bestií se vyskytovaly v mnoha kulturách po celém světě

Vraclavští upíři

V 18. století zašel amatérský lov upíru tak daleko, že se i vysoce postavení vládní úředníci a členové královských rodin ve východní Evropě účastnili jejich lovu. Víru v upíry podporoval i fakt, že lidé v té době nevěděli moc o tom, jak probíhá rozklad těla, takže prakticky jakékoliv tělo, které vykopali, mělo známky vampýrismu: dlouhé upíří spáry (větší nehty kvůli smrštění kůže), nafouklé břicho plné právě vypité krve (plyny z rozkládajících se ostatků) a navíc každý nebožtík, kterému byl zaražen kůl do srdce, zdánlivě zaúpěla, což bylo způsobeno vypuštěním právě zmíněných plynů. Bylo tedy velmi jednoduché najít „upíra“ v každém dost čerstvém hrobě. Ukázky tohoto fenoménu lze dohledat i v našem okolí, a to konkrétně v nevelké obci Vraclav, která je kromě vyvraždění knížecího rodu Vršovců známá i nálezem kosterních pozůstatků jedenácti osob v roce 1998.

Archeologové se soudním znalcem zjistili, že skelety vykazují známky rituálu používaného proti upírům. Některé kostry totiž nesly stopy po zaražení dřevěného kůlu do hrudníku a jiné měly useknuté hlavy, zahrabané obličejem do země. Zda pohřbení lidé skutečně vysávali krev, se archeologové asi nikdy nedozví. Odborníci však zmínky o upířích hrobech potvrzují. Jde prý o dobře popsaný jev a pozůstatky údajných vampírů z určité historické doby se objevují, uvádějí archeologové obeznámení s místem nálezu.

Jeden z ostatků nalezených na vraclavském hradišti.

Ze života autora

Nyní bych se přesunul k osobě Brama Stokera. Ten se narodil pod křestním jménem Abraham v Dublinu jako třetí ze sedmi dětí Charlotte a Abrahama Stokerových. Choroba, neznámá až do jeho téměř osmi let, ho udržovala upoutaného na lůžko a bránila mu jak chodit, tak třeba i jen stát. Jeho matka mu prý tehdy vyprávěla lidové pohádky a keltské báje. Tato choroba a bezmoc byla traumatickým zážitkem viditelným v jeho dílech – například jako věčný spánek a vzkříšení z mrtvých v Drákulovi. Lékaři nikdy nezjistili, jaká byla příčina nemoci, ale ani uzdravení. Po něm začal žít normální život a stal se dokonce atletem a fotbalovou hvězdou na Trinity College v Dublinu, kam nastoupil v roce 1864. Při studiu pracoval jako státní úředník a na částečný úvazek se věnoval žurnalistice a kritice dramatické tvorby.

Stoker byl skalním příznivcem romantického hnutí v literatuře, dopisoval si s Waltem Whitmanem a dokonce se spřátelil s Oscarem Wildem. V roce 1876 se seznámil s herečkou Florence Balcombeovou a zamiloval se do ní. Proti vůli své rodiny se Stoker o dva roky později přestěhoval do Londýna, kde přijal místo hereckého manažera v divadle Lyceum Henryho Irvinga, aby byl své lásce nablízku. O dva roky později se s ní oženil, ačkoliv v té době byla přítelkyní Oscara Wilda. Existuje domněnka, že právě kvůli tomuto sňatku opustil Oscar Wilde Irsko. Rok po sňatku se jim narodil syn Noel. Stoker napsal svou první beletristickou knihu „Under the Sunset“ v roce 1881, a přestože se jeho ostatní díla neproslavila tolik jako Drákula, tak jich za svůj život postupně vyprodukoval 18. V psaní pokračoval až do své smrti v roce 1912 ve věku 64 let.

„Ty, kteří spí nerozumně, čekají zlé sny.“
Bram Stoker

Děj románu v kostce

Ve své době byl elektrizující, decentně erotický a převratný, co se hororového žánru týká. Formou dopisů, deníkových záznamů a novinových výstřižků popisuje děsivé věci, které se odehrávají v blízkosti tajemného rumunského hraběte…

Knihu otevírá deník mladého britského právníka Jonathana Harkera, který je na služební cestě v Transylvánii v sídle hraběte Drákuly. Hrabě se chová dost podivně, svého hosta navštěvuje jen v noci, vyhýbá se zrcadlům, je velmi bledý a když na to nadejde čas, tak nenechá Jonathana aní odejít. Jonathan má strach, protože se zdá, že se ho Drákula chystá zabít.

V tuto chvíli se děj románu přesouvá do Londýna, kde je Jonathanova snoubenka Mína se svou kamarádkou Lucy. Ta se jednoho rána probouzí s dvěma malými rankami na krku a brzy na to se jí udělá velmi zle. Začne ji léčit doktor John Seward, který je avšak psychiatr a tudíž nedokáže určit příčinu její nemoci. Napíše proto svému starému příteli, doktoru Van Helsingovi, který pochází z dalekého Amsterdamu, aby mu přispěchal na pomoc. Van Helsing přijíždí, ale přestože oba lékaři zkouší všechno, dokonce i transfuzi krve, Lucy zanedlouho umírá.

Mezitím se Jonathanovi podaří uprchnout z Drákulova hradu, ale je velmi nemocný a vystrašený. Vrací se do rodné Anglie, kde se z hrůzného zážitku pomalu zotavuje. Brzy na to se s Mínou ožení a pomalu se mu trauma podaří překonat. Manželé se znovu setkávají s doktorem Sewardem a Van Helsingem. Za důvodem tohoto setkání stojí objasnění Lucyiny smrti, protože ta až doteď zůstala pro všechny záhadou. Doktor Van Helsing provedl výzkum a zjistil, že Lucy kousl upír, hrabě Drákula. Aby doktor Sewar uvěřil zdánlivě šílené teorii Van Helsinga, vydávají se oba muži na hřbitov, kde zjišťují, že Lucy je teď sama „nemrtvá“ a obstarává si krev malých dětí z okolí. Zabijí ji tedy jediným možným způsobem, jakým upíry zabít lze – když leží v rakvi, probodnou ji srdce kůlem, uříznou hlavu a do pusy dají spoustu česneku.

Nakonec se celá parta – dr. Seward, profesor Van Helsing, Mína, Jonathan, Lucyin partner Artur a jeho americký přítel Quincey Morris – vydává do Transylvánie, aby se pokusili o velmi nebezpečnou věc: navždy zlikvidovat Drákulu, který by mohl působit zlo po celá následující století. Po mnohých útrapách se jim to nakonec přeci jen na poslední chvíli povede. Přímo před Drákulovým hradem ho těsně před západem slunce zneškodní stejně jako nebohou Lucy…

Zdroj inspirace

Bram Stoker se inspiroval skutečnou rumunskou historickou postavou Vlada III. Tepese (volně přeloženo jako „napichovač“ nebo „narážeč“), kterému se také přezdívalo Dracula. Vzorem se pro něj stal nejen kvůli svému strašidelně znějícímu přízvisku, ale i pověstné krutosti. Valašský vojvoda měl totiž ve zvyku napichovat na kůl zajaté turecké nájezdníky, čímž si vysloužil svou proslulou přezdívku Draculus, což v rumunštině znamená ďábel. Je popisován jako krvelačná bestie, ale pravda je taková, že nebyl o nic horší než jiní tehdejší panovníci. Ve vší jednoduchosti to byla doba, ve které krutost patřila k chlebu každodenního života.

Ve stejném roce, kdy byl poražen Turky, byl nakonec nucen uprchnout do Uher pod ochranou Matyáše Korvína a tam pravděpodobně vznikla pověst o jeho sklonech k upírismu. Za touhle fámou stáli sedmihradští Němci, kteří chtěli pověst knížete očernit před jeho ochráncem Matyášem Korvínem, jelikož Tepese nenáviděli. Za nesmyslné zločiny byl odsouzen k 12 letům vězení. Po propuštění se znovu ujal moci a podle záznamů v kronice „od těch dob vykonal mnoho dobrého“.

Bram Stoker narazil na pověst o Tepesovi při rešerších pro svůj román ve veřejné knihovně v anglickém městě Whitby Abbey, kde strávil nějaký čas na dovolené. Prvky transylvánského folkóru, v nichž vystupují upíři a nemrtví, živící se krví živých, spojil s vlastní představivostí a vytvořil příběh nejslavnějšího upíra.

Vlad III. Tepes

Drákula na filmovém plátně

Filmové adaptace příběhu Drákuly od Brama Stokera se objevily v průběhu mnoha desetiletí po jeho vydání a nabízejí různé interpretace této ikonické upírské postavy. Patří sem například slavný film Nosferatu (1922) režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua, který se inspiroval Stokerovým románem, a byl následně v souvislosti s autorskými právy objektem sporu. Další významnou adaptací je Dracula (1931) s Bélou Lugosim v titulní roli, který se stal ikonou upírské postavy. V roce 1992 Francis Ford Coppola představil svůj film Dracula, který se namísto hororu spíše zaměřil na tragédii obyčejného milujícího muže stiženého kletbou.

Upír Nosferatu vs. autorská práva

Kvůli licenčním sporům se německá adaptace Stokerova románu nemohla jmenovat přímo Dracula, což vytvořilo fascinující paradox – zřejmě nejslavnější drákulovský film byste tedy podle názvu Upír Nosferatu možná ani nepoznali. Při vytváření filmu Nosferatu se tvůrci rozhodli vyhnout použití originálního názvu a postav z románu Drákula, aby se vyhnuli placení autorských práv Bramu Stokerovi. Murnau a jeho tým se inspirovali románem, ale příběh a postavy byly mírně pozměněny. Například jméno upíra bylo změněno na Graf Orlok.

Nicméně, i přes tyto změny, vdova po Bramu Stokerovi uplatnila právní kroky a tvůrcům Nosferatu bylo nařízeno zničit všechny kopie filmu. Naštěstí se několik kopií zachovalo a dnes je Nosferatu považován za klasický filmový horor. Přestože film nedávno oslavil neuvěřitelné sté výročí, stále zůstává fascinujícím dílem filmařské tvorby. Friedrich Wilhelm Murnau se rázem zařadil mezi legendy směru zvaného expresionismus, kterému dominuje zkreslený pohled na realitu, nezvyklé úhly kamery nebo záměrná hra světla a stínu. Max Schreck v titulní roli vyvolal tolik zděšení, že se dokonce mezi diváky začaly šířit obavy, zda by nemohl být opravdovým upírem.

Drákula v podání Maxe Schrecka

Charismatický hrábě Drákula

Hororový pionýr Tod Browning, který také stál za vznikem nechvalně známých Zrůd, natočil ještě o rok dříve památnou hororovou klasiku. Jeho oficiální adaptace Drákuly z roku 1931 stavěla především na charismatu maďarského herce Béla Lugosiho, jehož tvář byla s touto rolí spojena až do jeho úmrtí v 50. letech. Drákula z roku 1931 je také zajímavý z hlediska kulturního vlivu, který měl. Lugosiho stylizovaný kostým, hladký hlas a charakteristický přízvuk se staly ikonickými znaky upíra a ovlivnily následující generace filmových upírů. I po více než osmdesáti letech od svého vydání je film stále považován za důležitý kousek filmové historie.

Drákula z Hollywoodu

Francis Ford Coppola, režisér kultovních klasik jako Kmotr a Apokalypsa, se k tématice Drákuly úspěšně vrací v roce 1992 ve snímku jednoduše nazvaném Drákula. Tento film si získal pozornost díky své propracované vizuální stránce a preciznímu zpracování kostýmů, které šly ruku v ruce s bohatým obsahem. Coppola představil Drákulu jako obyčejného muže, který je stíhán strašlivou kletbou. Filmová verze postavy ztvárněná bravurně Anthony Hopkinsem nemá s literární takřka nic společného. Hopkins vtiskl Helsingovi takovou osobitost a hloubku, že pomalu předčila samotného upírského hraběte. Ale právě díky jeho výkonu se jedná o divácky nejpřátelštější a nejkoukatelnější drákulovskou adaptaci.

Drákula zůstává živým a neustále proměnlivým fenoménem, jehož temný šarm se znovu a znovu vtiskne do naší paměti. Ať už je Drákula vnímán jako hrůzný zločinec nebo romantický tragický hrdina, jeho příběh nám všem může připomínat, že v naší oblibě temnoty a neznámého se skrývá určitá fascinace, která nás nepřestává přitahovat. Drákula zůstává jednou z nejznámějších a nejvlivnějších postav v hororovém žánru a jeho odkaz bude jistě přetrvávat i v budoucích generacích.

Zdroje:
STOKER, Bram. Drákula. Přeložil Tomáš NOVOTNÝ. Praha: Fortuna Libri, [2018]. ISBN 978-80-7546-171-1
Recenze na Blesku, odkaz zde
Bram Stoker na citáty.cz, odkaz zde
Bram Stoker, životopis, ČBDB.cz, odkaz zde
Článek o upírech na Vraclavsku, Idnes.cz, odkaz zde
Prima Cool, článek o filmových zpracováních Drákuly, odkaz zde
Filmová databáze ČSFD.cz, odkaz zde
Článek o Bramu Stokerovi, wikipedie, odkaz zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *