Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa aneb internacionální „bratrská“ okupace

Rok 1968 je v moderních dějinách Československa symbolem národní tragédie. Právě v této době se totiž odehrála událost, která zásadním způsobem ovlivnila nejen samotné dějiny této země, ale i celého světa. Následky tohoto incidentu se přímo zasadily o rozpad železné opony a následně i Sovětského svazu. Nemluvíme o ničem jiném než invazi sovětských, polských, maďarských a bulharských vojsk, které překročily v noci z 20. na 21. srpna 1968 československé státní hranice, aby zvrátily nežádoucí politický vývoj v naší zemi, který směřoval k uvolnění diktatury KSČ. Východoněmecká armáda jim nakonec pouze kryla záda, protože její příjezd by všem příliš připomínal okupaci z roku 1939…

A přitom vše, co původně bylo v plánu, bylo vojensky podpořit převrat připravený skupinou konzervativních funkcionářů KSČ, kteří stejně jako představitelé ostatních zemí východního bloku ostře nesouhlasili s politikou postupně prodemokratického uvolňování poměrů ve společnosti. Reformy začalo po lednu 1968 prosazovat stranické vedení v čele s Alexandrem Dubčekem, jež reprezentovalo zdaleka nejsilnější názorový proud v KSČ. Alexander Dubček, se snažil zavést tzv. „socialismus s lidskou tváří“, který byl otevřenější a demokratičtější nežli dosavadní totalitní režim. Vedle něj a konzervativců se výrazněji profilovala ještě skupina poměrně hlasitých radikálních reformistů. Ta sice stejně jako konzervativní křídlo patřila uvnitř strany k výrazně menšinovým frakcím, svými postoji však budila největší odpor Kremlu, protože na rozdíl od Dubčekova mainstreamu její návrhy mířily směrem ke skutečné demokratizaci režimu. Nakonec ale byly pro Moskvu nepřijatelné i Dubčekovy, v porovnání s proreformními radikály poměrně krotké plány na omezené uvolnění, které měl potvrdit nadcházející stranický sjezd naplánovaný na září 1968.

Operace Dunaj

Pokud by se reformy staly oficiální politickou linií KSČ schválenou sjezdem, v očích Kremlu reálně hrozilo, že něco podobného budou žádat i občané ostatních zemí východního bloku, který by tím byl výrazně destabilizován. Navíc by se Československo mohlo pokoušet vymanit z pozice nesvéprávné „republiky“ Sovětského svazu, a podlamovat tím jeho mocenské postavení ve střední Evropě. Jako řešení proto bylo zvoleno násilné zabránění sjezdu a nahrazení proreformních politiků v čele státu a KSČ, jež by provedli českoslovenští konzervativci ve spolupráci s cizími vojáky. Noc z 20. na 21. srpna 1968 byla pro Československo osudovou. V tento den začalo vojsko Varšavské smlouvy invazi do Československa. Hlavní roli v této operaci hrála Sovětský svaz, který do akce vyslal více než 500 tisíc vojáků. Kromě sovětských vojsk se na invazi podílely také vojáci z dalších zemí Varšavské smlouvy, jako byly Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR. Invaze byla doprovázena masivním použitím vojenské techniky, včetně tanků a letadel, kterých bylo použito na 800. Alexander Dubček a další reformisté byli zajati a deportováni do Moskvy, kde byli nuceni podepsat dokumenty o podpoře invaze. Po vojenské stránce znamenala operace Dunaj naprostý úspěch, po té politické však zkrachovala. Nepodařilo se nahradit legální orgány státu a KSČ „revoluční dělnicko-rolnickou vládou“ složenou z konzervativních spiklenců. Občané místo trpného přihlížení událostem masově protestovali a stávkovali. Navíc přímo okupantům pod nosem proběhl v Praze-Vysočanech mimořádný sjezd KSČ, jenž přijal rezoluce odsuzující okupaci, požadoval návrat unesených vedoucích představitelů státu a zvolil nově členy Ústředního výboru Komunistické strany Československa, přičemž se jednoznačně prosadilo reformní křídlo. Naopak neprošel návrh na vystoupení z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality. Ale na tom nezáleželo; jednalo se o symbolickou výhru československé strany.

Smlouva podepsaná samopaly

V této situaci sovětské vedení raději změnilo taktiku a zasedlo v Moskvě k jednacímu stolu s představiteli předinvazního státního a stranického vedení, z nichž někteří měli podle původního plánu okupantů z nejvyšších postů nenávratně zmizet. Po dlouhých rozhovorech se podařilo dotlačit je ke kapitulaci; pod vidinou záchrany alespoň části reforem podepsali Moskevský protokol, a tím přistoupili na politiku takzvané konsolidace a normalizace. Jedinou výjimkou byl František Kriegel, umírněný reformista, který vynucenou dohodu podepsat odmítl, i když měl ještě v živé paměti zinscenované procesy z padesátých let, a proto počítal i s možností, že bude místo návratu domů popraven. Jako jeden ze čtyř poslanců v říjnu 1968 odmítl i ratifikaci smlouvy o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk v Československu. František Kriegel i další politici, kteří Moskvě leželi v žaludku nejvíce, museli odejít z veřejného života ještě na podzim 1968. Zbylí reformisté pak postupně, kousek po kousku, sami odbourávali vlastní dílo a rozjížděli čistky, jež drtivou většinu z nich dříve nebo později pohltily. Postoje, které se zdály krátce po srpnu 1968 naprosto nemyslitelné, už byly o několik měsíců později normou. Své přitom samozřejmě sehrálo zastrašování a začínající politické prověrky oddanosti Sovětskému svazu, ty pokračovaly až do poloviny sedmdesátých let a zničily kariéru stovkám tisíc lidí. Dalších více než sto tisíc občanů raději emigrovalo.

„Odmítl jsem podepsat takzvaný Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země. Hlasoval jsem proti ratifikací smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území. Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, to jest dobrovolnost. Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů.“

Invaze, nebo pomoc?

Při masovém vystoupení lidí proti okupací v srpnu 1969 už mělo nové Husákovo stranické vedení situaci natolik pevně v rukou, že sovětští vojáci mohli klidně zůstat v kasárnách. Desetitisícové demonstrace místo nich rozehnaly Sbor národní bezpečnosti, armáda a Lidové milice. Zastřeleno bylo pět lidí. Stovky dalších zásahové jednotky zranily a několik tisíc zatkly, což na dlouhou dobu zlomilo odpor vůči okupaci, jíž se na veřejnosti muselo začít říkat „bratrská internacionální pomoc“. Stejně tak nežádoucí bylo připomínání obětí okupantů. Lidé, kteří se o to pokoušeli, byli úřady šikanováni, nebo rovnou trestně stíháni. Pomníčky a pamětní desky byly kompletně odstraněny a obnoveny byly až po roce 1989. Na řadě míst však chybějí dodnes. Celkový počet Čechů a Slováků zabitých v souvislosti s činností okupačních vojsk se během let 1968 až 1991 vyšplhal na 406 osob, z toho přes osmdesát lidí zahynulo v prvních deseti dnech okupace. Z politických důvodů se v letech 1969 až 1989 dostalo do vězení přes šest tisíc lidí, přičemž podstatná část z nich se zapojila do opoziční činnosti v reakci na invazi do Československa. V následujících letech došlo k dalším událostem, jako byly Charta 77, nezávislé kulturní a politické hnutí, a později i sametová revoluce v roce 1989, která přinesla konec komunistického režimu v Československu. I když invaze do Československa v roce 1968 byla tragickou událostí, ukázala, že touhu po svobodě a demokracii máme zakořeněnou v srdcích a že jsme ochotni za ni bojovat.

Zdroje:
Článek na wikipedii, odkaz zde
Abeceda komunismu, 2010, Luděk Navara & Josef Albrecht, ISBN: 978-80-7294-340-1
Totalita.cz, odkaz zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *