Když se řekne rok 1968, jako první se většině z nás vybaví pražské jaro. Je ale třeba nezapomínat na to, že rok 1968 byl po celé Evropě rokem bouří proti kapitalismu. V době, kdy celé Československo milovalo Alexandra Dubčeka coby ideového vůdce pražského jara 1968, se na univerzitě v Nanterre vzbouřili studenti proti zastaralému univerzitnímu systému a začalo pařížské jaro 1968. Celonárodní vlna odporu sice nevedla k politickým změnám, ale ve společnosti odstartovala změny nenávratné.
Nacházíme se ve znovuzrozené Francii páté republiky, vzniklé triumfálním příchodem generála de Gaulla k moci v roce 1958. Moderní a téměř vojensky jednoznačná ústava zavedla tehdy nejsilnější prezidentský systém na světě, který pomohl Francii zachránit důstojnost nejen z Alžíru i dalších částí rozpadající se koloniální říše. Získání první atomové bomby a vystoupení Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966 jen ustanovilo představu Francie jako vojensky nezávislého a silného státu.
Je ale důležité nezapomenout, kdo tehdy tvořil politickou většinu. Většina vrchních představitelů státu byla součástí pravice a Gaullistického bloku. Na druhou stranu byla ale silná i radikální levice, která byla tehdy druhou nejsilnější stranou. V parlamentních volbách v roce 1967 opět vyhráli Gaullisté s 35 % hlasů, druzí byli komunisté s 22,5 %. Pravý blok sice opět sestavoval vládu, ale tentokrát měl už jen těsnou většinu.
Abychom zcela pochopili, co se tehdy stalo, je nutné se pro odpověď na tuto otázku vrátit do druhé poloviny 60. let. De Gaullova vláda páté republiky je již dostatečně stabilizována, což vyvolává nespokojenost levice, která se začíná postupně radikalizovat. Mezi tehdejším studenstvem vzniká hned několik anarchistických a levičáckých skupin, z nichž se část nechává inspirovat i odporem proti válce USA ve Vietnamu. Prvopočátek událostí „Mai 68″ se uskutečnil v roce 1967, a to na univerzitě na pařížském předměstí Nanterre.
První významnější událostí se stává obsazení dívčích kolejí na konci března 1967 těmi studenty, kteří nesouhlasili se striktním pravidlem zakazujícím mužské návštěvy na ženském bloku. I když je zjevné, o co se protestující pokoušeli, oficiální formulace této události byla, že studenti požadovali „volný pohyb mezi budovami“. Již v dubnu 1967 se v Nanterre stávkovalo, stejně jako na jiných francouzských univerzitách, kde tento zákaz rovněž platil.
Jeden z principů, který tehdy rezonoval mladou Francií, zněl, že lidé jsou přece sami odpovědni za své sexuální chování a administrativní regulace jsou nedůstojné. Dalším mezníkem, který by v této souvislosti rozhodně neměl zůstat opomenut, je oficiální legalizace používání ženské antikoncepce z 28. prosince 1967. V roce 1968 pak vzniká i novodobé feministické hnutí, které se proslaví svým důrazem na kariérní vyrovnávání se žen mužům a dosažení sexuální nezávislosti žen, a to například rozšířením hormonální antikoncepce a legalizací interrupcí.
Požadavky studentů ještě v polovině března 1968 nepřesahují studentské prostředí: nové návštěvní řády na kolejích, nezávislost, odmítání zacházení s dospělými jako s dětmi. Třísetčlenná demonstrace studentů však 20. března na demonstraci proti válce ve Vietnamu rozbíjí pařížskou vitrínu společnosti American Express. Ani dva dny nato nebyl nikdo ze zadržených propuštěn a studenti se proto rozhodli pro okupační stávku a obsazení administrativní budovy univerzity v Nanterre. Jejich požadavky jsou sepsány v Manifestu 142, který vydává formující se Hnutí 22. března a jenž jde výrazně dále za práva studentů.
Jeho autoři chtějí bojovat proti kapitalismu a imperialismu, taktéž zmiňují „práva dělníků“. Studentské hnutí se postupně rozšiřuje a radikalizuje. Objevují se první radikální nápisy nastříkané na nanterrských zdech. První časopis Hnutí 22. března také obsahuje názorný návod, jak vyrobit Molotovův koktejl. 2. května policie obsazuje a uzavírá univerzitu v Nanterre. Její studenti se proto soustřeďují na Sorbonně, den nato je čeká stejný osud.
Dochází k prvním konfliktům v Latinské čtvrti. V reakci na převracené automobily a první barikády polici začíná používat slzný plyn. V prvních dnech je studentů zatčeno šest set, ale toto číslo ještě poroste, kromě toho mnoho z nich se zraní. 4. a 5. května bylo třináct přistižených studentů odsouzeno na dva měsíce ve vězení. Šestého května se studentské protesty rozlévají do celé Paříže. V Latinské čtvrti začínají vznikat další barikády. Sedmého května se studenti vydávají za zpěvu Internacionály na náměstí Étoile k hrobu Neznámého vojína. Deník Action ve svém prvním čísle vyzývá ke generální stávce.
Studenti požadují propuštění zadržených, svobodu projevu a odchod policie z půd univerzit. Protesty se šíří po celé zemi. Univerzita v Nanterre je znovuotevřena 10. května, v podvečer však začíná okupační stávka v Latinské čtvrti: nastává tzv. noc barikád. Zůstává po ní 350 zraněných a více než dvě stovky zapálených automobilů.
Tehdejší nanterrský student a snad nejvýraznější postava a lídr „Mai 68″ Daniel Cohn-Bendit, pozdější zakladatel francouzského a německého hnutí zelených v 80. letech a dnešní spolupředseda frakce zelených v Evropském parlamentu, vzpomíná: „Byl to svátek, šlo o určité uvolnění, vyřádění se. Lidé dělali cokoliv, bez přemýšlení,“ dále dodává „V ulici Gay-Lussac vzniklo deset barikád, jedna vedle druhé. Nemělo to žádný vojenský význam, prostě jsme měli chuť stavět barikády.“
Třináctého května se konala jednodenní generální stávka odborů, podporovaná desetitisícovými demonstracemi i v jiných francouzských městech. Pošta nedoručuje, země je ochromena. Ve druhé polovině května se okupační stávky rozmáhají po továrnách v celé Francii. Na transparentech se objevují heslo jako „1936 = 1968″ odkazující na rok, kdy poprvé volby ve Francii vyhrála radikální levice nebo „Vive le proletariat“ oslavující proletariát. Premiér Pompidou již začíná jednat a zve odbory na ministerstvo sociálních věcí v ulici Grenelle.
Nakonec je 27. května 1968 dojednána celá řada dalekosáhlých ústupků demonstrujícím: zvýšení minimální mzdy o 35-56 %, celkový nárůst mezd o 13 %, zavedení různých příplatků a čtyřicetihodinového pracovního týdne. Nejmilitantnějším stávkujícím centrům to však nestačí a dohodu odmítají. Později je často připomínáno, že studentům odbory jejich revoltu ukradly, přivlastnily si ji a proměnily ve vítězství svých požadavků.
Studentské hnutí bylo ale jednoduše spíše rozdrobené, neorganizované a chaotické. Představovalo spíše ventilaci nahromaděného nesouhlasu, než systematickou a uvědomělou demontáž stávajícího režimu. Nesouhlas demonstrujících a celkově napjatou situaci však ve svůj prospěch dokázaly obrátit odbory, které včas využily situace a předložily vládě své požadavky.
Na 30. květen byla svolána manifestace stoupenců gaullistického režimu na Champs-Elysées, která svou početností (několik stovek tisíc lidí) překvapila i samotné organizátory. Ještě předtím de Gaulle v krátkém rozhlasovém a televizním projevu odmítl odstoupit, rozpustil Národní shromáždění a na 23. a 30. června vypsal nové volby. V červnu okupační stávky postupně končí. Vlna revolty mizí tak rychle, jak vznikla. Gaullistický režim z ní vychází posílen.
Červnové volby přinášejí nečekaně výrazný úspěch pravici. Gaullistické hnutí získává v Národním shromáždění vůbec poprvé absolutní většinu. Je jmenována nová, reformněji laděná vláda, která přijímá kroky ke stabilizaci země. I přestože jeho strana posílila, Pařížský květen 1968 odstartoval pád de Gaulla.
Studentské protesty sice prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však doznala hlubokou trhlinu. Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
Zdroje:
1. JUDT, Tony, Postwar: A History of Europe Since 1945, 2005. ISBN978-80-7260-487-6
2. Česká televize, článek dostupný zde
3. Článek Michala Petříka, poradce prezidenta ČR, odkaz dostupný zde
4. FERRO, Marc, Histoire de France, 2006, ISBN80-7106-888-8
5. Článek New York Times, článek dostupný zde
6. Článek Wikipedie, „Květen 1968 v Paříži“, dostupný zde
Vlastníci práv na fotografie: New York Times, Magnum Photos, Gilles Caron, Getty