Lavrentij Berija neboli život Stalinova dvorního kata

Lenin, Trockij, Stalin, Chruščov. Tyto čtyři příjmení a jejich notoricky proslulí nositelé, s jistotou náleží mezi ta, na které si většina z nás vzpomene při zmínce o Sovětském svazu. Lenin, zvláště dnes kontroverzní revolucionář, jenž se zásadně zasadil o vznik komunistické velmoci. Trockij, ideologická opora revoluce a filosof, který se stal mučedníkem režimu, který sám pomáhal stvořit. Stalin, paranoidní tyran, který byl přímo zodpovědný za smrt miliónů vlastních, ale jenž ve svém šílenství nakonec přispěl ke konečné porážce Adolfa Hitlera. Chruščov, cholerik a průkopník, jemuž se málem podařilo započít třetí světovou, avšak který nese nepopiratelný podíl na zboření kultu osobnosti Josifa Stalina a uvolnění totality. Avšak ve stínu těchto nemilosrdných státníků se skrýval ještě jeden muž, dost možná krutější než kdokoliv z nich.

Děsiví diktátoři mají ze zákonitosti stejně krutou “pravou ruku“. Tou byl v případě Adolfa Hitlera Heinrich Himmler, který byl v průběhu druhé světové války jedním z nejvlivnějších architektů válečného snažení Třetí říše. Himmler se v průběhu dlouhých let jeho věrné služby NSDAP vyšvihl do pozice reichsführera, nejvyšší vojenské hodnosti v jednotkách Schutzstaffel. Této neslavně proslulé elitní vojenské organizaci, která se přímo zodpovídala NSDAP, velel již od jejího začátku. Její specializovaná jednotka, pojmenovaná SS-Totenkopfverbände, v překladu doslova Jednotky umrlčí lebky, byla také přímo zodpovědná za chod koncentračních táborů. Není pochyb o tom, že se jedná o jednu z nejhorších lidských bestií v moderních dějinách lidstva. Ale takového posluhovače měl i jeho sovětský protějšek Josif Vissarionovič Stalin. Mužem, kterého Stalin představil americkému prezidentovi jako „můj Himmler“, nebyl totiž nikdo jiný než Lavrentij Berija, dlouholetý šéf tajné služby NKVD. Dnes to bude přesně 124 let od jeho narození.

Lavrentij Berija, nemilosrdný vrah často přirovnávaný k Himmlerovi

Křesťanské kořeny

Berija se narodil 29. března 1899 v Marchauli poblíž Suchumi na území dnešní Gruzie. O jeho dětství toho není moc známo, ale sám tvrdil, že pocházel z hluboce věřící pravoslavné rodiny. Berijova matka, Marta Jaqeli, prý měla být natolik věřící, že nakonec v budově kostela i zemřela.

V Suchumi navštěvoval střední technickou školu, na níž studijně navázal a v roce 1919 dokončil v Baku polytechnickou školu se zaměřením na strojní konstrukce. Již v březnu 1917 se v průběhu svého působení v Baku Berija připojil k bolševikům a aktivně se zapojil do kontrarozvědné a revoluční činnosti v Gruzii. Naoko vstupuje do vládnoucí strany Musavat, aby zde prováděl špionáž. Ale po určité době začal být podezříván, proto Gruzii opouští a pokouší se o podobnou činnost i ve vládnoucích vrstvách Ázerbájdžánu, ale i zde selže a je vbrzku vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat strojírenství, ale na doporučení strany místo toho vstupuje do gruzínské Čeky, což byla první ze série tajných policií budoucího Sovětského svazu. Zde se také rychle vypracuje na jednoho z nejspolehlivějších terénních pracovníků a brzy se stává šéfem operačního oddělení.

Mladý Berija; ještě plný ideálů o lepším světě

Symbol krutovlády

Během svého působení v Gruzii prosazoval Berija tvrdou linii proti nacionalistům a odpůrcům bolševické vlády. Zajistil, aby kdokoliv, kdo projevil sympatie k takovým myšlenkách, byl urychleně zatčen. V průběhu let se Berija stal jedním z nejkrutějších představitelů Stalinových represí a jeho krutovláda v Gruzii se stala příkladem pro jeho následovníky v dalších republikách Sovětského svazu.

Roku 1926 se vypracoval na pozici šéfa gruzínské pobočky OGPU, další z řady tajných policií. Jeho praktiky byly neobvykle kruté i na tehdejší poměry Sovětského svazu. Intrikami a falešnými udáními proti místním politikům, kteří měli štvát lid proti Moskvě, dosáhl odstranění mnoha z nich. Zároveň začal shromažďovat informace i o dalších z bolševických hodnostářů, aby mohl dotyčné vydírat a získat nad nimi kontrolu. Postupem času se stal de facto absolutním vládcem Gruzie, neboť většina místních funkcionářů strany mělo strach, že je může poslat na popraviště buď kvůli tomu, že měl kontakty na Stalina, nebo protože právě na ně měl k dispozici kompromitující materiály.

Gruzínská parta; mezi nimi Stalin, Berija a Ježov

Kariérní růst

Po stranické hierarchii začal masivně stoupat po tom, když se mu na zakázku samotného Stalina podařilo přimět gruzínského historika Jermolaje Nediju sepsat megadílo „O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku“. Kniha se stala v podobném duchu jako Mein Kampf pospolu s Manifestem Komunistické strany povinnou četbou každého straníka. Avšak její přínos historii byl dost sporný, a to nejen kvůli tomu, že tyto dějiny zcela přepsala, když masivně navýšila roli Stalina, ale také kvůli tomu, že radši některé výrazné osobnosti, které se později stali nepohodlné režimu, vůbec nejmenovala. Kniha se stala bestsellerem a její samozvaný „autor“ Berija, který pro jistotu opravdového autora nechal zastřelit, prorazil do nejvyšší politiky.

Berija byl nejen krutý ke svých oponentům. Pravidelně objížděl ulice Moskvy ve své limuzíně a prstem si ukazoval na mladé dívky, které nechal unést do svého sídla, kde je znásilňoval. Pokud některá z nich vyvázla relativně zdravá, osobní ochranka ji při odchodu věnovala květiny. Pokud je přijala, podle Beriji se sexuálním aktem souhlasila. Pokud ne, následující den byla zatčena.

Velká čistka

V době začínající Velké čistky byl jejím hlavním vykonavatelem v oblasti Zakavkazska. Došla řada na veškeré jeho oponenty, kteří začali padat po tisících. Osobní nepřátelé jak Stalina, tak i Beriji začali „záhadně“ umírat na nečekané zdravotní komplikace, nehody a sebevraždy. V několika případech měl údajně své oběti popravovat i osobně, dle historických pramenů s velkým potěšením.

Zavražděním Leona Trockého 20. srpna 1940 byli všichni vedoucí představitelé ruské revoluce kromě Josifa Stalina mrtví. Z patnácti členů původní bolševické vlády bylo deset popraveno a čtyři zemřeli za nevyjasněných okolností. Kromě hodnostářů se čistky dotkly i Rudé armády. Odhaduje se, že byla uvězněna třetina všech důstojníků. Tři z pěti maršálů a čtrnáct ze šestnácti armádních generálů bylo popraveno.

Děsivý krutovládce ve vší kráse,

Absolutní moc

Díky jeho ochotě vykonávat špinavou práci se stal Stalinovým oblíbencem, za což ho v srpnu roku 1938 odměnil jmenováním do pozice zástupce šéfa sovětské tajné policie NKVD. Berija nedlouho poté zorganizoval popravu svého šéfa Nikolaje Ježova, který se po ukrutném mučení přiznal, že kul pikle proti režimu. To zahrnovalo i přiznání, že je homosexuál. Poté, co se svého předchůdce zbaví, přebírá i jeho funkci. To Berijovi dalo volnou ruku rozhodovat o životě a smrti prakticky kohokoliv, kdo se mu znelíbil.

Dojemný moment; Stalin, Berija a Stalinova dcerka Světlana.

Nejhorší zločiny

Mezi nejhorší zločiny proti lidskosti, které Berija spáchal, patří například tzv. katyňský masakr. Na začátku roku 1940 bylo v lesích poblíž města Katyně na západní Ukrajině popraveno téměř 22 000 polských důstojníků, kteří byli zajati Sovětským svazem po jeho invazi do Polska. Mezi další represe, za které byl Berija přímo zodpovědný, patří i deportace krymských Tatarů. V roce 1944 se zhostil přesunu 200 000 z nich z Krymu do střední Asie. V průběhu té museli Tataři čelit rasově motivovanému násilí, hladomoru a nedostatku veškerých základních životních potřeb. To vedlo k tomu, že většina z těchto Tatarů cestu nakonec nepřežilo.

Berija dále spravoval obrovskou síť pracovních táborů – gulagů, ve kterých byli drženi političtí vězni. Zde se také velmi často potýkali s nehostinnými podmínkami, zvláště nedostatkem potravy a zoufalými hygienickými podmínkami. Podle odhadů bylo v těchto gulazích v letech 1929 až 1953 uvězněno až 18 milionů lidí.

Rozkaz k provedení masové popravy všech zadržených polských důstojníků

Berijův konec

Stejně tak jako jeho nástup, i jeho pád byl náhlý. Ten přišel těsně po Stalinově smrti v březnu 1953, kdy došlo k přerozdělení moci právě v jeho prospěch. Berija byl jmenován prvním místopředsedou vlády a jeho blízký spojenec Malenkov se stal novým předsedou rady ministrů SSSR a zpočátku nejmocnějším mužem poststalinského vedení. Berija byl tím pádem druhým nejmocnějším mužem v zemi a vzhledem k tomu, že Malenkov na rozdíl od něj nebyl přirozeným vůdcem, měl nakročeno k tomu, aby nakonec nahradil i jeho. K dosažení tohoto cíle neváhal zásadně změnit své politické postoje; zasazoval se o odsouzení Stalinových zločinů a rehabilitaci jejich obětí, ba dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a tržní principy v socialistickém hospodářství. Jeho politický sok, dosud nepříliš významný Chruščov, se stal tajemníkem strany.

Vzhledem k jeho dosavadnímu působení není divu, že ostatní členové rady ministrů byli vůči Berijovi podezřívaví. Chruščov se stavěl proti spojenectví Beriji a Malenkova, ale zpočátku s nimi nebyl schopen soupeřit. Příležitost se mu naskytla už v červnu 1953, kdy ve východním Berlíně vypuklo povstání proti východoněmeckému komunistickému režimu.

Několik dní po událostech v Německu se mu podařilo přesvědčit ostatní členy vlády, aby podpořili stranický puč proti Berijovi. Toho obviňuje z oslabení moci a nestability státu. Na Beriju nakonec obrací záda i jeho hlavní spojenec Malenkov. Jeho političtí oponenti si byli dobře vědomi nebezpečí, které by pro ně vyplývalo z jeho setrvání u moci; i díky tomu byl v kremelském boji o moc nakonec úspěšnější Chruščov, který nechal Beriju na jaře 1953 zatknout.

V popředí zleva doprava: Chruščov, Stalin, Malenkov, Berija a Molotov

Nedůstojný konec

Berija byl posléze 23. prosince 1953 odsouzen k trestu smrti. Navzdory množství životů, které vzal, se Berija v průběhu exekuce mentálně zhroutí a začne na kolenou žebrat o smilování. Jako jeho popravčí byl vybrán armádní generál Pavel Batickij, který nakonec musí Berijovi zacpat ústa, aby se na akt mohl soustředit. Zazní výstřel a tím končí životní epocha jednoho z nejbrutálnějších mocipánů v historii. Jeho tělo je následně zpopelněno a ostatky pohřbeny v neoznačeném hrobě v lese nedaleko Moskvy.

Pavel Batickij; vybraný popravčí Lavrentije Beriji.

Zdroje:
Článek na webu Válka.cz; odkaz zde
KNIGHT, Amy W. Berija : Stalinův první pobočník. Liberec: Dialog, 1995. 268 s. ISBN80-85843-24-2.
FISCHER, Benjamin B. The Katyn Controversy: Stalin’s Killing Field [online].
Hospodářské noviny; odkaz zde
Článek na Wikipedii, odkaz zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *