Maurice Bavaud, aneb zoufalý pokus o záchranu Evropy

Jednadvacetiletý švýcarský student teologie Maurice Bavaud se rozloučil se svým blízkým přítelem Marcelem Gerbohayem a vyšel z budovy semináře ve francouzské Bretani, kde oba mladí muži studovali již třetím rokem. Svým spolužákům Bavaud řekl, že odjíždí na letní prázdniny domů. Když ale nastoupil do vlaku, který směřoval do jeho rodného města Neuchâtel ve Švýcarsku, věděl, že se do semináře již nikdy nevrátí. Psal se květen 1938. Maurice Bavaud byl doslova posedlý úkolem, který si sám vytyčil a který považoval za mnohem důležitější než studium teologie: zabít německého diktátora Adolfa Hitlera. Tento nápad mu vnukl jeho spolubydlící na koleji, čtyřiadvacetiletý Gerbohay. Ten totiž jednou prohlásil, že Hitler je ztělesněním ďábla, že jeho cílem je zničit církev a že i když neustále mluví o míru, připravuje rozpoutání války. Bavaudovi chvíli trvalo, než se vypořádal s vlastním svědomím, ale nakonec si sám před sebou ospravedlnil své rozhodnutí zbavit lidstvo německé hrozby.

Porovnání muže, kterému se později začalo přezdívat „génius zla“, a studenta, který se mu pokusil vzít život.

Coby student teologie byl pochopitelně zbožným katolíkem a jako takový považoval vraždu za něco zcela nepřípustného. V tomto případě ale sám sebe přesvědčil, že když sprovodí ze světa toho nacistického antikrista, Bůh mu odpustí. Jakmile byl opět pohromadě se svými rodiči a pěti sourozenci, začal se Maurice připravovat na realizaci onoho nelehkého úkolu. Věděl dobře, že příliš velkou šanci na úspěch nemá. Hitler nikdy nikam nevycházel bez minimálně dvaceti po zuby ozbrojených osobních strážců. Navíc jezdil zásadně v opancéřovaném voze značky Mercedes-Benz vážícím téměř pět tun.
Poté, co 9. října 1938 zabral Hitler Sudety, dospěl Bavaud k názoru, že je čas jednat. Doma proto oznámil, že odjíždí do německého Mannheimu, aby si tam našel brigádu jako umělecký kreslíř, což byla práce, kterou se živil ještě předtím, než vstoupil do semináře. V té době měl již Maurice ušetřeno ze svého skromného kapesného dost na to, aby si pořídil malou pistoli a nějaké náboje. Místo do Mannheimu pak odjel vlakem do Berlína, neboť usoudil, že Hitlera najde nejspíše zde. Krátce po příjezdu ovšem mladý student zjistil, že cestoval šest set kilometrů z Neuchâtel do hlavního města Třetí říše zbytečně. Hitler totiž v té době pobýval na svém venkovském sídle v Bavorsku, čtyři sta padesát kilometrů jižně od Berlína. Sem se Führer jezdil rekreovat již od roku 1925.

Mladému studentovi tedy nezbylo, než odjet vlakem do údolního městečka Berchtesgaden, kde se ubytoval v levném hotelu. Odtud se pak v přestrojení za turistu vydal na „výlet“, přičemž si jako cíl cesty stanovil dostat se co nejblíže Berghofu, Hitlerovu sídlu na vrcholu hory Obersalzberg, aniž by vzbudil přílišné podezření. Celý pozemek Vůdcovy rezidence byl obehnán třimetrovým plotem z ostnatého drátu. Ještě blíže k domu samotnému byl další plot, tentokrát dvoumetrový. Všude okolo se to pak jen hemžilo černými uniformami příslušníků elitních jednotek SS tvořících soukromou Hitlerovu armádu.

Ovšem Bavaud již měl plán. Převlékne se za dělníka, v noci se prostříhá oběma ploty z ostnatého drátu a pokusí se dostat co nejblíž k Berghofu. Tam se pak někdo schová, počká, až Hitler vyjde ven, a v tu chvíli ho zastřelí. I tentokrát ale stál osud proti Mauricovi. Krátce předtím než odvážný student teologie vystoupil na nádraží v Berchtesgadenu z vagonu, odjel odtud soukromý vlak Adolfa Hitlera nazvaný Amerika, aby odvezl prvního muže Třetí říše do nově obsazených Sudet. Švýcarský student teologie se ale vyptáváním dozvěděl, že Hitler se má zanedlouho vrátit zpět, a tak se rozhodl, že si na něj počká. Čekání si krátil dalšími procházkami do přírody v okolí Berghofu.

A právě tady jej začaly znervózňovat první pochybnosti. O střelných zbraních toho sice příliš mnoho nevěděl, ale několikrát si zkusil na nějakém hodně odlehlém místě vystřelit ze své malé pistole, kterou si ke spáchání atentátu pořídil, takže zjistil, že aby Hitlera bezpečně trefil, musel by se k němu dostat na vzdálenost ne větší než osm metrů.

Jednoho dne obědval Maurice Bavaud v berchtesgadenském hostinci a během jídla se pustil do řeči s místním policistou, přátelským kapitánem Karlem Deckertem, který seděl u vedlejšího stolu. Mladík se snažil působit dojmem skalního nacisty a nenápadně vyzvídal, zda by byla nějaká možnost setkat se osobně se samotným Vůdcem. Policista mu na to odpověděl, že k Hitlerovi do Berghofu neproklouzne díky přísným bezpečnostním opatřením ani myš, natož pak nějaká nezvaná návštěva. Navrhl ovšem Mauricovi jinou možnost. Poradil mu, že pokud chce na vlastní oči vidět velkého Adolfa, tak ať jede do Mnichova, kde bude NSDAP pořádat výroční oslavy puče z roku 1923, kdy se Hitler poprvé pokusil převzít moc v Německu a kdy se mu kvůli těmto snahám podařilo skončit ve vězení. V rámci oslav půjde Führer jistě se svými nejbližšími spolupracovníky a stovkami příslušníků staré nacistické gardy v průvodu, stejně jako tomu bylo 9. listopadu o patnáct let dříve.

31. října Maurice Bavaud skutečně dorazil do Mnichova. Záměrně přijel několik dní před termínem oslav, aby se dobře seznámil s prostředím a hlavně s místy, kterými měl procházet hlavní průvod. Od místních obyvatel se dozvěděl, že významní občané města budou sledovat procházející nacistické pohlaváry z dřevěných tribun postavených podél trasy pochodu. Odvážný Švýcar se proto rozhodl, že si nějakou lstí pokusí zajistit jedno místo mezi mnichovskou smetánkou.

Vyhlédl si tribunu, která se mu nejvíce zamlouvala, a přistoupil ke strážnému, který ji hlídal. Představil se mu jako korespondent významného švýcarského deníku a posteskl si, že bohužel někde ztratil svůj novinářský průkaz. Pořadatel mu bez jakýchkoli otázek nabídl volnou vstupenku na tribunu.

9. listopadu se Mnichov probudil do chladného, zataženého dne. Maurice si to ráno opravdu přivstal. Oblékl se, zastrčil zásobník na sedm nábojů do své pistole a zbraň schoval v kapse kabátu. Ihned poté vyrazil k tribuně, na kterou tak snadno získal vstupenku, aby si zajistil místo v přední řadě. Na místě byl mezi prvními. Netrvalo ovšem dlouho a tribuna se zcela zaplnila. Vzduch prostoupila slavnostní atmosféra. Vtom kdosi mohutným hlasem zvolal: „Vůdce přichází!“

Bavaud cítil chladný kov pistole v kapse svého kabátu. Spolu s ostatními nyní vstal, aby lépe viděl na Hitlera, kráčejícího v čele průvodu. Když se však kráčející nacističtí pohlaváři, mezi nimiž nechyběly ani takové postavy jako Hermann Göring nebo Heinrich Himmler, přiblížili, uvědomil si potenciální švýcarský atentátník, že vše je ztraceno. Adolf Hitler pochodoval na vzdálenější straně široké ulice, zcela mimo dostřel Mauricovy pistole.

Student teologie málem ztratil hlavu. V první chvíli jej napadlo prorazit kordon esesmanů lemujících obě strany ulice, doběhnout přímo k Hitlerovi a zastřelit jej z bezprostřední blízkosti. Hned vzápětí ale tuto myšlenku zavrhl. Něco takového se mu nikdy nemohlo podařit. A tak nešťastný mladík jen bezmocně sledoval, jak jeho cíl odchází kamsi pryč. Ještě stále sklíčený z prvotního neúspěchu se následujícího dne Maurice Bavaud rozhodl vrátit vlakem do Berchtesgadenu a znovu se pokusit dostat na dostřel tomu nenáviděnému antikristovi. Po příjezdu na místo se ale dozvěděl, že se Hitler rozhodl zůstat ještě jeden den v Mnichově a provést školení funkcionářů NSDAP.

Maurice začínal přepadat pocit marnosti, ale přesto byl odhodlán svou misi dokončit. Opět se proto rozjel vlakem do Mnichova. Tam ale po příjezdu zjistil, že Hitler necelé dvě hodiny před jeho příjezdem zase nastoupil do svého vlaku a momentálně je již na cestě do Berchtesgadenu, aby strávil víkend na Obersalzbergu.

V tu chvíli měl Bavaud sto chutí všechno definitivně vzdát. Již několik dní nejedl a v kapse měl v přepočtu sotva šedesát korun. Nakonec si řekl, že to ale ještě naposledy zkusí. Po příjezdu do Berchtesgadenu jej ale čekalo další nemilé překvapení. Jeho cíl mu opět ujel – tentokrát do Berlína. Ted‘ však již Maurice dospěl k závěru, že všechno jeho snažení je zcela marné a že bude nejlépe, když se vrátí domů do Neuchâtel. Za poslední peníze si koupil lístek na vlak, a jímž ovšem mohl urazit sotva třicet z celkem dvě stě čtyřiceti kilometrů, které jej dělily od švýcarské hranice. Z nějakého důvodu si u sebe navíc nechal svou pistoli, která jej mohla kdykoli dostat do velkých potíží.

Ve stanici, do které platil jeho lístek, ovšem Bavaud nevystoupil a načerno jel dál. Pochopitelně, že jej brzy odhalil průvodčí. V Augsburgu jej z vlaku vyvedla policie a jelikož byl cizinec, předala jej k rutinnímu výslechu gestapu. Tam, jak se zdálo, uvěřili Mauricovu tvrzení, že pistoli má u sebe jen proto, že je vášnivým rekreačním střelcem, a odevzdali jej zpět do péče civilní policie, aby s ním projednala zaplacení pokuty za cestování vlakem po německých železnicích bez platné jízdenky. O týden později byl mladý Švýcar odsouzen k šedesáti dnům vězení za podvod. Trest si měl odpykat v augsburgské věznici.

Student teologie pocítil ohromnou úlevu. Vždyť jej chytili téměř při činu a nakonec z toho vyvázl jen s mírným trestem. Štěstí se jej ovšem nedrželo dlouho. V lednu 1939, jen pár dní před jeho propuštěním, přišli za Bavaudem do cely dva agenti gestapa. Ukázalo se, že mladíkově historce o rekreační střelbě neuvěřili a dokonce se začali zajímat o jeho časté přejíždění z jednoho města do druhého. Dokonce se jim podařilo zjistit i to, kdy a kde si koupil tu pistoli.

Po dlouhém a velmi brutálním výslechu nakonec gestapáci dostali z Maurice přiznání, že přijel do Německa zabít Adolfa Hitlera. Neúspěšný atentátník byl okamžitě postaven před Lidový soud, shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. Mezitím došel studentovým rodičům do Neuchâtel dopis, který jejich syn zakončil slovy: „Kdybych zůstal v semináři jako sluha boží, kdybych se nevzdal dobra kvůli zlu, nebyl bych teď tady.“ Příštího dne ráno byl Maurice Bavaud odveden ze své cely na popraviště a sťat. To je tragický konec hrdiny, který mohl být zodpovědný za spásu celé Evropy a miliónů nešťastných obětí druhé světové války.

Místo, kde byl tragicky Mauricovi ukončen život.

Zdroj:

Die 42 Attentate auf Adolf Hitler, Will Berthold 1981, překlad: Hana Vočková, ISBN: 80-7243-029-7

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *