Wei Ling si povzdechl a setřel pot z čela. Horký letní vzduch byl těžký a lepkavý, prosycený vůní kadidla a smažených nudlí z nedalekých stánků. Unavenýma očima sledoval malého chlapce, který před ním poskakoval a nadšením výskal nad barevnou výzdobou jeho stánku s loutkovým divadlem. Stánek, ač malý a ošuntělý, byl jeho vším – každý detail, od ručně vyřezávaných sloupků po závěsy zdobené zlatými švy, byl výsledkem mnoha let úsilí a lásky k řemeslu.
„Ještě jednou, prosím!“ žadonil kluk, jehož oči plné dětské nevinnosti zářily v ostrém kontrastu s všudypřítomným prachem a špínou ulice. V zaťaté pěsti svíral měděnou minci.
Ling se lehce pousmál a znovu roztáhl hedvábnou oponu. Za ní se objevil dřevěný drak s dlouhými křídly, jehož šupiny byly pokryty tenoučkými plátky zlata. Loutkař začal předvádět známý příběh o samuraji, který přechytračil a usmrtil zlého draka, a tak navrátil království klid a mír. V zapadajícím slunci drak vypadal, jako by doopravdy ožil.
Tato pověst pro něj měla zvláštní význam. Naučil se ji nazpaměť, už když byl dítětem on sám, a mimo to ji diváci zbožňovali. Klouček nadšeně zatleskal a minci přidal do misky k ostatním milodarům. Potom se rozeběhl domů, ale než zmizel z dohledu, ještě se obrátil k mistrovi a zamával na rozloučenou.
Když slunce zmizelo za obzorem a nebe se zbarvilo do odstínů purpuru a modři, Ling pečlivě zabalil každou marionetu do hedvábného ubrousku a vydal se klikatými uličkami domů. Kamenné zdi, staré možná stovky let, jako kdyby šeptaly příběhy dob dávných, které tolikrát ve svém divadle vyprávěl. V kapse slyšel cinkání několika mincí, jeho skromný výdělek. Bylo to sotva dost na večeři, ale to nevadilo. Jeho skutečné štěstí spočívalo v loutkách.
Na okraji města, v útrobách starého domu, jehož fasáda se drolila pod tíhou let, se krčila jeho dílna. Unaveně se usadil ke stolu z tmavého dřeva, jenž byl pokryt jemnými rýhami a škrábanci, němými svědky stovek probdělých nocí strávených rytím, broušením a malováním.
Ve slabém světle jediné olejové lampy začal kontrolovat své loutky a něžně zkoumal každý kloub a nit. Náhle se zarazil, když s hrůzou zjistil, že jedna z jeho nejcennějších loutek, ebenový drak s perlami místo očí, zmizela. Byl to mistrovský kus, na kterém pracoval celé měsíce. Ještě si vzpomínal, že tam ráno byla. Vybavoval se mu okamžik, kdy loutku ukládal do pouzdra. Jak jen mohla zmizet?
Následující dny zasvětil horečnatému pátrání. Procházel ulicemi metropole, kde se mísily vůně exotického koření s pachem odpadků a zatuchlé vody. Vyptával se obchodníků v pestrých róbách, dětí s tvářemi ušpiněnými od prachu i žebráků. Ale odpověď byla vždy stejná. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Několik dětí se mu dokonce vysmálo, myslíc, že si z nich dělá legraci. Nakonec, po dnech bezvýsledného hledání, se ale Ling smířil s tím, že svou vzácnou loutku už možná nikdy neuvidí.
O měsíc později ho probudil v noci podivný hluk. Posadil se na lůžko a napjatě naslouchal. Z ticha noci se ozývalo jemné vrzání. S rostoucím údivem si uvědomil, že zvuky přichází z rohu místnosti, kde stál jeho stánek s loutkami. Opatrně se postavil, jeho bosá chodidla tiše dopadla na chladnou podlahu a pomalu se vydal směrem ke zdroji zvuku. Každý jeho krok byl pomalý a rozvážný, jako by se bál, že i sebemenší klopýtnutí by mohlo odhalit jeho přítomnost. Jak se blížil ke stánku, zvuky se stávaly zřetelnějšími. Už to nebylo jen vrzání dřeva, ale i jemné cinkání, jako by se o sebe třely drobné kovové součástky.
Za oponou se cosi pohybovalo, stíny tančily v rytmu neznámé melodie. Nadechl se a zprudka rozhrnul oponu. Na okamžik ztuhl, neschopen uvěřit tomu, co vidí.
Všechny jeho loutky ožily. Samy od sebe se pohybovaly a tančily ve slabém měsíčním světle, které pronikalo oknem dovnitř. A uprostřed nich se tyčil jako císař dřevěný drak. Perlové oči zářily ohněm, který nemohl pocházet z tohoto světa.
„To není možné,“ zašeptal Ling rozechvělým hlasem.
Drak k němu najednou otočil hlavu pohybem tak plynulým, že by se ho nikdo neodvážil nazvat pouhou loutkou. Promluvil hlubokým, skřípavým hlasem: „Dlouho jsme na tebe čekali, mistře.“
„Ale… jak to? Proč?“ vyhrkl Ling. Cítil, jak se mu podlamují nohy.
„Tvá láska k umění, tvá oddanost příběhům,“ odpověděl drak, „To vše nás probudilo. Ale teď je na čase, abys i ty okusil plody své práce.“
Ostatní loutky se začaly sunout směrem k němu. Jejich kroky byly tiché, ale každý dopad dřevěných nožek na podlahu mu zněl jako úder do bubnu. Couval, až ucítil, jak se mu drsný povrch zdi zarývá do kůže pod noční košilí. Nebylo kam utéct.
Když se první z loutek dotkla jeho paže, pokusil se ji setřást, ale její stisk byl neústupný. Ostatní následovaly a brzy byl uvězněn v jejich sevření. Jejich doteky byly podivně živé, téměř lidské.
„Co ode mě chcete?“ vykřikl, když ucítil, jak jej loutky zvedají do vzduchu. Ling se zoufale snažil vyprostit, ale marně, jejich stisk byl nelidsky silný.
„Není se čeho bát, mistře,“ odpověděl drak, „brzy pochopíš. Byl jsi předurčen, aby ses stal vypravěčem příběhu, jaký svět dosud nepoznal.“
Loutky vlekly jeho bezmocné tělo k zářící průrvě, která se náhle před nimi rozestoupila. Trhlina pulzovala neznámou energií, která ho přitahovala i děsila zároveň. A za ní viděl svět zalitý krvavě rudými plameny, svět tak odlišný od všeho, co kdy znal. Loutky ho neúprosně táhly k té záři, a čím blíže byl, tím více cítil, jak jeho odpor slábne. Myšlenky se mu mlžily a byly nahrazovány cizí, děsivou touhou vstoupit do tohoto pekla.
Myslel si, že má nad svým osudem kontrolu, že je pánem svých loutek. Ale teď, tváří v tvář nemožnému, pochopil, že se přeci jen mýlil. To vlastně on byl po celou dobu pouhou loutkou v rukou něčeho většího. Každý tah štětcem, každý řez do dřeva, každé představení – to vše bylo součástí plánu, který přesahoval chápání. Ling cítil, jak se jeho tělo rozplývá, jak se stává součástí něčeho většího. Konečně nastal čas, aby přijmul svou skutečnou roli.
„Takže to já jsem… jsem vaší loutkou?“ zašeptal do tmy, hlas se mu třásl tíhou tohoto poznání.
Drak se k němu naklonil, v jeho očích byl nyní patrný soucit. „Ne, ty jsi mnohem více než to, Lingu. Jsi totiž klíčem, mostem mezi světy. Tvá vášeň nám vdechla život.“
Když prošel trhlinou, najednou zaslechl v dálce smích. Byl to hlas, který v sobě mísil radost i hrůzu, naději i zkázu. Pak se za ním průrva uzavřela a starý svět zmizel v záblesku světla.
Druhý den ráno našli sousedé Wei Lingův pokoj opuštěný. Po loutkaři ani jeho loutkách nezbylo ani stopy. Místnost vypadala nedotčeně, na dřevěném stole ležely řezbářské nástroje uspořádané a na posteli zůstala úhledně složená přikrývka. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde stalo něco neobvyklého. Tedy až na jeden podivný, znepokojující detail. Na zdi visela stará olejomalba, kterou nikdo z nich nikdy předtím neviděl. Obraz zachycoval zlatého draka vznášejícího se nad krajinou pohlcenou rudými plameny, připomínající výjevy z pekla. A ti, kteří se do něj zahleděli příliš dlouho, by přísahali, že se drakovy oči pohybují a sledují je.
Povídka byla sepsána na motivy vybrané ilustrace do soutěže Ilustory 2024, nejvyšší počet znaků byl 7000.
