Pietní akademie „80 let od transportu Vysokomýtských židů“ vychází ze vzpomínek posledních přeživších členů čtyř rodin, které si společně s dalšími prožily transport z Vysokého Mýta do Terezína. Jen pár z nich se vrátilo. Moderním, ale přitom lidským způsobem zobrazuje historické období, ve kterém vznikly nejhlubší jizvy na formování novodobé evropské společnosti.
V těchto dnech si připomínáme nejtemnější období naší historie. Na počátku prosince si lidé mohli na mnoha místech republiky připomenout pohnuté osudy Židů transportovaných do koncentračních táborů. Setkání proběhla nejen v Chrudimi a Pardubicích, ale i třeba v Litomyšli. Studenti vysokomýtského gymnázia se toto výročí rozhodli připomenout po svém a ve spolupráci se Soňou Krátkou z místního muzea na základě archivních materiálů připravili divadelní hru zachycující osudy postav ze čtveřice místních židovských rodin – Adlerů, Picků, Frischmanů a Vohryzků.
Postupně procházíme jejich životními příběhy, ve kterých se vracíme do let 1938-1942, kdy se ocitáme v područí nemilosrdné říšské orlice, která s nimi nemá v nejmenším dobré úmysly.
Jak to vlastně bylo?
Právě počátkem prosince 1942 byly do Terezína vypraveny dva velké transporty Židů z oblasti někdejší správní oblasti Oberlandrát Pardubice, což bylo území zahrnující politické okresy Pardubice, Chrudim, Litomyšl a Vysoké Mýto. Transporty byly vypraveny ve dnech 5. a 9. prosince 1942. Prvním transportem bylo odvlečeno 650 osob, druhým dalších 606. Tato první vlna transportů se týkala pouze občanů považovaných podle tehdejších zákonů za Židy. Nepostihla židovské míšence a Židy žijící s Němci ve smíšených manželstvích, kteří se do koncentračních táborů dostali až v pozdějších letech.
V době příjezdu pardubických transportů do Terezína se přeplněné ghetto pohybovalo na hranici své ubytovací kapacity a začínaly z něho být vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů na východě. Téměř čtvrtina lidí z pardubických transportů byla zařazena již 23. ledna 1943 do transportu směřujícího do Osvětimi a naprostá většina zbývajících je následovala v dalších měsících. Z celkem 1258 osob se jich po válce vrátilo do často vyrabovaných domů, a to mnohdy jako jediní z rodiny, jen 92. Nejsou to však jen čísla, ale jednotlivé konkrétní osudy celých rodin včetně dětí.
Osudy přeživších
V případě Vysokého Mýta není jasné, za jakých okolností transport zdejších židovských obyvatel probíhal, kronika nebyla nikdy nalezena a archivní prameny zůstávají mlčet. Můžeme jen předpokládat, že se přidali k sousedům z Litomyšle do vlaku a ten je dopravil do Pardubic. Na strastiplnou cestu tehdy muselo nastoupit všech 45 usedlíků židovské víry, ale pouze 7 jich přežilo a vrátilo se. Ale kam se vrátili po předešlých útrapách, mučení a strádání? Často se setkávali s urážkami, čelili útokům a pohrdání a navíc mnoho lidí ani nepočítalo s jejich návratem a nakradený majetek chudákům nikdy nevrátili.
Už v červenci 1945 se ve městě konala smuteční pieta za 24 sousedů zavražděných během 2. světové války v koncentračních táborech. Otázkou přetrvává, za koho vlastně byl tenhle smutek, když jen osob židovské víry bylo 38? Dá se předpokládat, že za nikoho jiného než popravené studenty, představitele sokolstva a vojenské důstojníky, kteří také položili život za boj o svoji domovinu. Na Židy se po válce ale zapomnělo.
Realizace
Zpracování příběhů těchto židovských rodin se ujal tým studentů z našeho gymnázia. O napsání scénáře, režii, nábor herců i tvorbu kostýmů se postaral malý tým skládající se jenom z osmi členů, který okolo sebe soustředil více než 40 zájemců o oživení vzpomínek na toto období. Chtěl byjmenovat zásluhy Zuzany Krejčí, která napsala scénář, a Terezii Morávkovou a Sáru Liškovou, které byly zodpovědné za režii. Dále se na realizaci podílely Barbora Čejková, Kateřina Nejedlá, Sofia Serbáková, Natálie Slavíková a Kateřina Vostřelová. Za to bych si přál prostřednictvím tohoto článku všem jmenovaným poděkovat. Spolupráce s vámi mi byla ctí.