Přeneslavný návrat – Jakub z Jirch (02)

Vítr vanoucí kolem hlavy jezdcovy pronikal až do nitra jeho duše, přinášel nazpět všechny ty vzpomínky na minulost už tak vzdálenou, že některé z nich již dávno zakryla opona zapomnění, však teď je ten vítr přinášel nazpět a hraje si s nimi, jak s listy podzimními je znovu ukrýval. Jezdec mířeje proti větru ještě zesiloval už tak silný účinek jeho tajemné moci. Zapomnění na budoucnost, jenž byl nucen opustit, na minulou budoucnost postupující rovnou čarou a jasně mířící předem vytyčenými body života. Natož i vzpomenutí na minulost dávno událou, událou ještě před vytyčením těchto bodů jeho bývalé budoucnosti. Vzpomenutí na domov minulosti stávající se znovu přítomností, na domov ukrývající se za tím větrem vanoucím a masou lesa hluboko pod svými mnoha korunami hostící cestu i ty prach na ní vířící.

Krom vzpomínek mladého jezdce nesl tento vítr i padajícího potomka těch vševšudybýcích košatých hostitelů míjejícího mnoho ze svých bratří teprve se chystajících na tuto cestu, až trefil svým cvrknutím do čumáku Grissonanta, oře čtyřnohého.  

Překvapený Grissonant, do teď si i tím nejposlednějším chlupem užívající běh pro nějž byl svým vlastním míněním zrozen, se nechal vyvést z míry, což projevil nespokojeným zafrkáním doprovozeným pohozením hlavou, čímž Jakuba z Jirch, mladého jezdce s myslí větrem rozvířenou a za další léta pamětí lidu i knih zvaného Jircháře, vytrhl z větrem přineseného bloudění minulostí a představovanou budoucností. Jakub koně několika doteky uklidnil a popohnal blíže ke své vzpomínce ožívající někde v dáli ukryté za jejich stromovými hostiteli. K domovu.

Když se cesta stáčela v zákrutech mezi sluncem korunovanými stromy, připomínajíc řeku kroutící se mezi skalami, proudem svých prašných cestovatelů odemílajíc zeleně a i jako ona donekonečna proudila časem i prostorem. Vítr jednu z posledních vůní života za jejím koncem po ní až sem ji přinesl. Vůni kouře zkázy a života spáleného. Kouř nejdříve pronikl ke smyslům Grissonantovým. Čtyřnohého šedáka kouř nezneklidnil, spíše rozdivočel, přesto stále klusu svého se držel. Jakub, již k přítomnosti bystrý, nad změnou v zvířeti pod sebou do té chvíle vojensky disciplinovaného začal přemýšlet. Však mysl čtyřnohého v běhu vítr prodírajícího, k bytí s pachem krve a strachu protivníků jen po dvou nohách chodících stvořena, jasno měla. Za chvíli bylo kouře doneseno dost, aby i Jakubovy smysly ho rozeznaly a i mysl jeho si své spojila, co kouř bez vůně života ale s vůní smrti znamená. Tedy k běhu ještě rychlejšímu s vědomím špatného předsevzetí svého oře mladý jezdec popohnal.

Po mnoha zákrutech cesty se zpoza zeleně stromů vynořila tvrz s přilehlou vesnicí. I z pohledu od lesa bylo poznat zkázu. Tvrz, dříve se hrdě pyšnící dominanta přilehlé krajiny, byla vypálena a pobořena. Z její minulé krásy Jirchář dokázal rozeznat jen kamenné zdi a věž, někde ani ne v polovině své nedávné výšky zlomenou, teď připomínající jen vyhořelou svíčku. Jak Jirchář na Grissonantovi stoupal do kopce k ruinám, otevíral se mu pohled na vesnici ukrytou ve stínu tvrze. Vesnice i palisáda kolem ní dopadly stejně pobořené, spálené na uhel i s ostatky jejich obránců.

Pomalu projížděl po hlavní cestě jistě vedoucí k ruinám jeho rodiště. Grissonant se soustředěně proplétal mezi převrácenými dvojkolkami, troskami domů zhroucených na cestu, pozůstatky stánků a i teď rozpoznatelnými lidskými těly. Jirchář by si určitě všiml a v duchu sám k sobě poznamenal, že tam musel být trh. Bývalé stánky, trakaře, vozy, dvoukoláky tomu nasvědčovaly, jenže on byl svou myslí znovu za oponou vzpomínek skrývající se před útrpnou realitou. Grissonant zastavil. Propletl se až k vylomené bráně do tvrzi, která byla díky spadlé dřevěné nástavbě pro něj nepřekonatelnou překážkou.

,,Párale, nešacuj pořád toho mrtvýho rychtáře, stejně by ti ty nóbl šaty nebyly!“ hlas se na chvíli odmlčel. Jircháře to vytrhlo ze zmatku v jeho mysli zpět do skutečného světa. ,,No tak Párale,“ pokračoval ten hlas, ,,už ho nech a poď mi pomóct vyrazit tyhlety dveře.“

,,Proč se nezaptáš Mlíčňáka, Bojáci? Ten je do všeho hrrr…“ Páral asi dál šacuje tu svou mrtvolu.

,,Neser mě Párale,“ promluvil znovu Bojác, ,,viděls snad někdy Mlíčňáka vyrážet dveře?“

Jirchář už stojící vedle koně a zmateně poslouchající přestřelku dvou lapků vyrazil na jejich stranu sutin, dřeva a toho co zbylo z bývalé brány. Nepříliš obratně se propletl, možná spíše prolezl vším, jež vchod do tvrze blokovalo a stanul v malé dvoraně. Všichni tři lapkové i Mlíčňák, v obličeji bělejší než původ jeho jména, upřeli své pohledy na Jircháře stojícího před nimi a svírajícího jílec meče ještě zasunutého v pochvě.

,,Koho pak to tu máme? Že by ještě chodící mrtvolu?“ vzpamatoval se z překvapení Páral po chvilce ticha a zasmál se svému neobratnému vtipu. Přestože ten nově příchozí mladíček měl meč, prolétlo Páralovi hlavou, nepůsobil vůbec nebezpečně, spíše naopak. Ze svých kumpánů byl tomu cizinci nejblíže a zrovna držel dýku. Volil jasně. Rychle se zvedl z podřepu, přiskočil k Jirchářovi a už mnohokrát provedeným pohybem bodl, ještě než jeho protivník mohl tasit meč.

Léta výcviku se projevila. Jirchář bodnutí krytem rukou mírně přesměroval a uhnul mu. Tím Páral ztratil rovnováhu, neboť bodnutí i tělesná váha do něj vložená pokračovaly do prázdna.

Jirchář svůj úhyb dovršil prudkým úderem pěstí do žeber, kterým poslal Párala konečně k zemi. Obezřetně tasil meč a ustoupil do bezpečné vzdálenosti od všech tří lapků.  Jeho pohled se setkal s prvním lapkou Bojácem. Ten se pomalu přibližoval s tasenou dýkou k němu, ale teď nervózně zastavil i s Mlíčňákem pokoušejícím se svého zkušenějšího kumpána napodobit.

,,Vypadněte.“ Bylo to poprvé co od svého příchodu Jakub promluvil. Nebyla to jeho slova či to, že jednoho z nich poslal k zemi dřív, nežli tasil meč, co lapky přesvědčilo, aby uposlechli jeho slov. Bylo to pohled v jeho očích, pohled tak nepřiměřeně sebejistý jeho mládí, pohled beze strachu, pohled čiré nenávistné zloby.

Meč vrátil do pochvy až, když byl u Grissonanta, a to poté co se pečlivě rozhlédl kolem sebe. Byla by to neslavná smrt, být strhnut z koně třemi otrhanými okrádači mrtvol. Od tvrze odjel bez jediného zaváhání či ohlédnutí. Byl pevně rozhodnut spálit svou minulost za sebou, spálit ji v prach jako oni to, co bylo jeho domovem.

Předešlý díl vyprávění najdete zde

Následující díl příběhu naopak tady

2 názory na “Přeneslavný návrat – Jakub z Jirch (02)”

  1. Pingback: Z mýtinky na mýtinku - Jakub z Jirch (03 první část) - gvmlisty.cz

  2. Pingback: Prolog - Jakub z Jirch (01) - gvmlisty.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *