Řecká osvobozenecká válka aneb povstání civilizace

Všichni milovníci historie přirozeně cítí náklonnost k zemi, která nám dala nejen písmo a kulturu, ale i k zemi, která byla první moderní civilizací svého typu v Evropě. Řeč je samozřejmě o Řecku a jeho velkolepém národu. Právě tam v roce 1821 vzplála jiskra touhy po svobodě, která rozpoutala jednu z nejromantičtějších kapitol evropských dějin – Řeckou osvobozeneckou válku. Tato dramatická událost, nesoucí v sobě mnohé hrdinství, politické intriky a boj za nezávislost, se stala symbolem odporu proti tyranii a zároveň inspirovala umělce, básníky a intelektuály celého světa. Ponořme se do doby, kdy se boj o svobodu stal hymnem naděje v srdcích Řeků, kteří odmítli zůstat v poutech otroctví.

Zvěrstva vůči Řekům v Konstantinopoli, duben 1821

Řecko bylo jádrem evropské civilizace po více než tři tisíce let, a to již od druhého tisíciletí před naším letopočtem. Za tu dobu prošlo dlouhou řadou změn, nicméně tak či onak zůstávalo jedním ze středů civilizace až do osudného jara roku 1453, kdy bylo centrum Východořímské říše, Konstantinopol, dobyta osmanskými Turky. Řecko bylo od té doby degradováno na pouhou provincii rozsáhlé Osmanské říše, a to až do počátku 19. století. V průběhu tohoto období se populace Řeků snížila trojnásobně a kdysi bohaté Řecko nebylo ničím více než bídnou periferií utlačovanou Asiaty.

Jak se postupně různé národy začaly stavět za svá práva (Americká revoluce (1765) a Velká francouzská revoluce (1789), pozn. red.), přijala i řecká inteligence v potaz možnost vytvoření samostatného státu. Roku 1814 byla v ruské Oděse založena tajná organizace Filiki Eteria (φιλική εταιρεία) neboli Společnost přátel, jejímž cílem bylo svrhnutí osmanské nadvlády v Řecku. Členy společnosti byli většinou mladí fanariotští Řekové z Konstantinopole a Ruského impéria. Jednou z hlav organizace byl v dubnu 1820 zvolen i kníže Alexander Ypsilantis, který se ujal úkolu naplánovat povstání.

Alexander Ypsilantis, generál a organizátor povstání

Začátek boje za svobodu a civilizaci

Rozhodl se podpořit křesťanské povstání na Balkáně a přimět Rusy k válce s Osmany, mezi nimiž panoval protáhlý pohraniční konflikt. Jelikož Ypsilantis nechtěl, aby informace o existenci Filiki Eterii pronikla mezi vládnoucí kruhy, rozhodl se jednat rychle. Po příjezdu do Moldávie 6. března 1821 zveřejnil prostou výzvu „Bojujte za víru a vlast!“. Toto volání bylo vyslyšeno a 25. března propukly nepokoje. Za tři měsíce povstání zachvátilo celý Peloponés, část kontinentálního Řecka, Krétu, Kypr a některé další ostrovy v Egejském moři. Začala revoluce, která se protáhla na dlouhou a krvavou válku za nezávislost.

Málokdo by počítal s tím, že ozbrojení rolníci budou schopni čelit dobře vycvičeným Osmanům, avšak přesně to se stalo, a po několika řeckých vítězství se v roce 1825 zoufalý turecký sultán Mahmut II. obrátil o pomoc na egyptského pašu Muhammada Aliho, který velel jedné z nejsilnějších armád v říši. Mahmut mu přislíbil, že pokud pomůže, na oplátku učiní ústupky ohledně Sýrie, v které měl Ali strategické zájmy. Egyptské síly se tedy rychle zmocnily Egejského moře, které obklopovalo Řecký poloostrov, kde po tuhých bojích slavili úspěch.

Situaci velmi pozorně sledovala veřejnost v Evropě i Americe. Zejména USA, Anglie, Francie a Rusko vyjádřilo podporu Řekům a jejich válku za nezávislost začalo vnímat jako konflikt civilizace s barbarstvím. Do války se zapojilo obrovské množství dobrovolníků z těchto a dalších zemí. Jedním z nich byl i anglický básník George Gordon Byron, který se osobně zúčastnil bojů, pro což je považován za řeckého národního hrdinu. Hojně přispíval svými financemi, aby hnutí podpořil. Konflikt se mu stal inspirací pro mnohé z jeho děl, včetně toho nejznámějšího – Childe Haroldovu pouť. Na řecké půdě nakonec i onemocněl a zemřel v roce 1824.

Po několika porážkách a masakrech ze strany tureckých vojsk se Řekům nakonec dostalo i vojenské podpory. To vedlo k tomu, že Egyptské námořnictvo bylo posléze během bitvy o Navarino 20. října 1827 kompletně zničeno spojeneckou koalicí britských, francouzských a ruských válečných lodí. Byla to poslední významná námořní bitva v historii, která zahrnovala výhradně plachetní lodě.

Malba Eugèna Delacroixe: „Řecko na troskách Missolonghi“

Vítězství na dosah ruky

Intervencí čtyř nejmocnějších zemí tehdejšího světa se stala šance na řeckou nezávislost mnohem reálnější. Zásadní vliv na řeckou nezávislost měla i Rusko-turecká válka v letech 1828-1829, která vypukla poté, co Mahmut II. uzavřel Dardanely ruským lodím a porušil Akkermanskou úmluvu z roku 1826 jako odvetu za účast v bitvě u Navarina. Car Mikuláš I. vyslal vojska a díky převaze Rusů, co se disciplíny a vybavení týče, bylo dosaženo rychlého vítězství. To stvrdilo prohru Turků, kteří byli donucení podepsat 14. září 1829 potupnou Adrianopolskou smlouvu, která zpečetila konec osmanské nadvlády v Řecku.

V roce 1827 byl zvolen prvním prezidentem Řecké republiky Antonios Kapodistrias, který je považován za zakladatele moderní řecké státnosti. Jeho reformní snahy a pokusy o centralizaci moci však narazily na odpor místních elit a v roce 1831 byl zavražděn kvůli politickým neshodám. Ačkoli boj proti Osmanům pokračoval, frakční a dynastické rozepře vyústily ve dvě občanské války, které zemi zdevastovaly. Řecko zbankrotovalo a Řekové nebyli schopni sestavit jednotnou národní vládu.

Hrabě Ioannis Antonios Kapodistrias, první prezident Řecka

To přispělo k tomu, že v roce 1832 byla svolána tzv. Londýnská konference k ustanovení stabilní vlády v Řecku. Jednání mezi třemi velmocemi (Velkou Británií, Francií a Ruskem) vedlo k vytvoření samostatného Řeckého království. Na řecký trůn velmoci dosadily Otu Bavorského z německého rodu Wittelsbachů. Přestože válka nedopadla pro Řecko ideálně, jelikož nebyla osvobozena všechna jeho historická území a v čele země nyní stál král cizák, Řekové po téměř 400 letech nakonec dosáhli své nezávislosti.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *