Dobrý den, po delší době tu máme další rozhovor. Jsme velmi vděčné, že naši nabídku přijala bývalá studentka vysokomýtského gymnázia a nyní redaktorka ČT, Klára Ješinová.
- Nejdříve by nás zajímalo, jakou vysokou školu jste se rozhodla studovat? Když jste byla ve 4. ročníku, měla jste jasnou představu o své budoucnosti?
Studovala jsem na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Na bakaláři jsem si vybrala obory Mediální studia a žurnalistika a Evropská studia, na magistrovi jsem pak pokračovala v Mediálních a komunikačních studiích. Byla to vlastně docela fajn kombinace, protože žurnalistika byla hodně praktická a druhý obor zase víc teoretický. Získala jsem díky němu větší přehled o světě, což se v novinařině vždycky hodí.
- Když jste byla ve 4. ročníku, měla jste jasnou představu o své budoucnosti?
Představu o své budoucnosti jsem neměla. Já jsem vždycky věděla, co dělat nechci – nic, kde je potřeba matika nebo fyzika (je to vtipný, protože každý novinář, kterého jsem kdy potkala to měl přesně takhle). Ale jinak jsem byla v koncích. Z vyjádření učitelů na gymplu jsem měla pocit, že studovat cokoliv jiného než medicínu, práva nebo “něco technického” nejde a nemá smysl. Dopadlo to tak, že jsem si poslala asi 5 přihlášek na hromadu různých oborů, napsala Scia a čekala, kam to dopadne. Nakonec jsem si mohla i vybrat, tak jsem zkusila žurnalistiku. Ale přesvědčená jsem o tom nebyla, dokud jsem nenastoupila.
- Kdy Vás napadlo, že zrovna tento obor je pro Vás souzený?
Myslím, že to bylo až tak po prvním semestru. To jsme se totiž mohli začít trochu víc profilovat – mohli jsme si vybírat předměty na základě toho, jakou žurnalistiku bychom chtěli dělat, jestli se víc vidíme v psaných médiích, v rozhlase nebo v televizi. Vybrala jsem si televizní žurnalistiku, protože mě vždycky bavilo herectví a tohle se tomu blížilo asi nejvíc. A pak mě to konečně pořádně chytlo. V rámci bakalářského studia jsme měli povinné tříměsíční praxe v jakémkoliv seriózním médiu. S několika spolužáky jsem se proto přihlásila do výběrového řízení na redaktorskou stáž do brněnské redakce České televize. Pár nás vybrali, stáž jsme si splnili a protože jsem se jim líbila, rovnou si mě tam nechali. Pracovala jsem tam pak při škole jako redaktorka od druháku až do konce studia. Byly to hodně, hodně náročný roky, ale stálo to za to, protože jsem díky tomu získala hromadu zkušeností a když jsem pak dodělala školu, vzali si mě do Prahy rovnou do redakce Událostí, kde jsem doteď:)
- V čem spočívala taková stáž v ČT?
Na stáži jsem si osvojila základy všeho, co je k práci televizní redaktorky potřeba. Naučí vás, jak funguje redakční systém, jak správně vyhledávat a zpracovávat informace, zasazovat je do kontextu, jak a s kým domlouvat natáčení, jak si natáčení naplánovat tak, aby člověk stihl za den postříhat reportáž do večerního vysílání, naučí vás správně mluvit a vystupovat na kameře a spoustu dalšího. Výhodou studia na FSS bylo, že jsem si tohle všechno mohla vyzkoušet už předem. V rámci fakulty funguje cvičné médium Stisk a taky univerzitní televize. Takže jsem do ČT nešla úplně nepolíbená. Ale samozřejmě začátky nikdy nejsou lehké. Stážisti většinou nejedou okamžitě sami na natáčení. Nejdřív píšou krátké zprávy, které pak moderátor čte ve studiu, občas jedou natočit rozhovor pro jiného redaktora. A pak vás krůček po krůčku pouští i k zajímavějším věcem. Člověk se ale musí taky trochu snažit a být samostatný, protože v redakci je většinou frmol a nikdo nemá moc čas se stážistům naplno věnovat. Taky dost záleží na tom, v jakou dobu na stáž nastupujete. Třeba v létě je spousta lidí na dovolených a navíc okurková sezóna, takže se každá ruka hodí. Když potom stážista přijde se zajímavým nápadem na téma, které by se dalo zpracovat, editoři to určitě ocení. Jinak upozorňuji, že takto to fungovalo v redakci v Brně, v Praze mají trochu jiný systém.
- Jak vypadá den redaktorky ČT:)?
Tady v Praze se scházíme na poradě v půl 10 ráno. Rozdělíme si témata, která budeme každý zpracovávat a pak už v podstatě celý den fungujeme samostatně – přes produkci si domluvím štáb, vyrazím s kameramanem do terénu, natočíme materiál, přivezeme do redakce, napíšu reportáž a se střihačem ji postříháme. Když ji editor schválí, můžu jít domů. Většinou je to až třeba kolem 7 večer. Každý den taky někdo z nás drží pohotovost – je na telefonu a připravený vyjet do terénu, kdyby se něco semlelo. Jednou jsem takhle po náročným dni, držela pohotovost já (to bylo ještě v Brně), těšila se až se pořádně najím a vyspím a najednou přišlo tornádo. Okamžitě jsme se museli sebrat a vyrazit do terénu, točili jsme celou noc. Domů jsem se vrátila v 6 ráno. Novinařina totiž není úplně standardní povolání, nemáme pevnou pracovní dobu, není to tak, že si každý den hezky po osmi hodinách odpíchneme a jdeme domů. Něco se stane a vy jedete. A jedete nonstop, protože to je vaše práce. Logicky tak člověk nemá moc času na sebe, na svoje koníčky, na rodinu…je to daň za to, že děláte zajímavou práci. Vždyť kde se vám stane, že si jeden den povídáte s premiérem a druhý den třeba s člověkem bez domova. Poznáte spoustu inspirativních lidí, podíváte se na řadu zajímavých míst, jste u toho, když se píšou dějiny…Ale já už teď třeba vím, že bych to celý život dělat nemohla. Tak to je jen tak pro info, považovala jsem za důležitý na to upozornit, kdyby se třeba někdo chtěl vydat stejnou cestou. Není to prostě vždycky růžový:)
- Jak hodnotíte studium na vysokomýtském gymnáziu? Byla jste spokojená? Říká se, že studenti z gymnázií mají největší předpoklady ke studiu na vysokých školách. Ztotožňujete se s tímto názorem i Vy?
Upřímně? Nebyla. Někdy ve druháku jsem měla velikou krizovku a myslela jsem, že odejdu. Už mě nebavilo biflovat se kvanta informací, psát dokola písemky a učit se věci, u kterých jsem věděla, že mi v životě budou k ničemu. Nevěděla jsem ale kam jinam jít a navíc jsem se bála, že by mě na jiné střední nepřipravili dobře na maturitu. Takže jsem to vydržela, odmaturovala a dostala se na VŠ. Tudíž v tomhle ohledu ano, gympl mě naučil se učit. Ale co se týče nějaké připravenosti na život, o tom nemůže být řeč. To si pak najednou máte jako pracující student vyplnit daňové přiznání, odeslat přehled pro ČSSZ nebo zdravotní pojišťovnu a zjistíte, že vůbec nemáte ponětí, co dělat. Ale to je na delší povídání a vlastně to není ani tak o našem gymplu jako spíš o tom, jak funguje vzdělávací systém v Česku. Každopádně, zpětně je mi líto, že jsem strávila tolik času snahou o to mít ve všem dobrý známky, být ve všem dobrá. Je to zbytečný. Člověk by si měl v té škole najít něco co ho alespoň trochu baví, něco v čem vyniká a na to se soustředit. A pokud tam nic takového nevidí a má plán jak se uplatnit jinak, možná je vlastně úplně zbytečný se v té škole trápit.
My Vám moc děkujeme za Váš čas a přejeme mnoho úspěchů v pracovním i osobním životě.
Napsaly Denisa Myšáková a Sabina Zamastilová