Mnozí z vás, kteří tento článek čtete, si určitě říkáte, proč byste vůbec měli číst, natož proč zrovna něco jako je klasická literatura, s níž vás mořili, nebo dokonce ještě moří, kvůli povinné četbě ve škole. Pojďme si tedy nejdříve rozebrat čtení jako takové a poté se pojďme zamyslit nad jednotlivými důvody.
Proč vlastně číst?
Tato otázka napadne snad v dnešní době každého. Není se čemu divit, když se dnes většina známých děl dočkala již několika filmových zpracování, informace téměř o každé knížce jsou volně dostupné všude na internetu, takže je není ani potřeba číst. K tomu si můžeme ještě připočítat dnešní dobu, kdy je většina populace ovládána moderními technologiemi a sociálními sítěmi. Málokdo si však uvědomuje, že právě toto nám nejen ovlivňuje náš život, ale i způsob našeho myšlení a chování.
Pokud si pustíme film namísto knížky, soustředíme se daleko méně než při čtení. Náš mozek se totiž nemusí příliš namáhat a často se tedy při sledování filmu nebo seriálu „vypne“. Pokud čteme, procvičujeme si mozek a také si i zlepšujeme paměť. K tomu si můžeme rozvíjet i kreativní myšlení, a to kvůli tomu, že jsme donuceni k představivosti.
Je také prokázáno, že stačí si alespoň půl hodiny číst a dokážeme si značně snížit stres, pokud jsme před čtením byli rozčílení nebo vysoce rozrušení, tak se právě díky této aktivitě dokážeme po oné dané době uklidnit a nastolit si vnitřní klid.
Nyní se ale již pojďme vrhnout na sedm důvodů, proč bychom se tedy občas všichni měli zastavit a přečíst si nějakou klasickou knížku.
Jiný pohled na svět
Pokud čteme, tak obecně můžeme dokázat vidět svět i jinýma očima. Když si však přečteme nějakou knížku, která je třeba ze 17. století, můžeme poznat jiné vnímání světa, než jaké známe nyní. Pohled na svět se totiž pořád mění a vyvíjí s každým desetiletím. Můžeme tedy třeba pochopit myšlení tehdejší společnosti a díky tomu si odvodit i jejich tehdejší jednání.
Historické souvislosti
Historické souvislosti ve své podstatě souvisí s předchozím bodem. Některé knížky vycházejí právě z určitých událostí, například Zápisky o válce galské od Gaia Julia Caesara. Ty však bereme i jako historický pramen, protože jiný dokument, jenž by mapoval ony události, nemáme, takže se spoléhá právě na tuto knihu, i když není zcela jasné, jestli si Caesar celou událost trochu nepřikrášlil.
Rozšíření slovní zásoby
Sice často opakovaný fakt, ale zde je důležité si uvědomit, že z nové literární tvorby se nenaučíme tolik slov nebo synonym jako právě z té staré. Nebudeme si nic nalhávat, zásoba různých slov se vždy hodí.
Odkazy
Někdy si ani to neuvědomujeme, ale na klasickou literaturu se i přes vše nové v dnešní době často odkazuje. Proto je ostatně dobré mít alespoň nějaký základní všeobecný přehled, i když se nám to právě nemusí příliš zamlouvat. Ostatně toto si můžeme klidně říci u povinné četby jako takovou motivaci, když už by nás náhodou dostatečně nenamotivoval samotný důvod, proč ji většina lidí čte.
Předání zkušeností
Asi nejlepší pojmenování pro tento bod. V klasické literatuře můžeme najít nejen řešení svých problémů (to samozřejmě můžeme najít i v knihách nových, ale je to daleko méně časté), ale, ač si to třeba v dané chvíli neuvědomíme, i různá moudra a rady, které bychom nikde jinde nenašli. V ten moment ani tu radu, frázi nebo informaci nemusíme ani pochopit, ale později ji pochopíme. To je taky jeden z důvodů, proč je dobré se k určitým knihám vracet – to, co nechápeme nyní, pochopíme později.
Výzva
Ne každý má rád nějaké výzvy, ale přeci jenom se tací najdou. Já sama za sebe mohu říci, že pokud tak říkajíc přelouskám nějakou náročnější knihu, je to i vcelku příjemný pocit. Pokud člověk totiž sáhne po nějaké náročnější knize, často se stává, že ji vrátí zpět a nedočte ji. Avšak když se k ní později vrátí, nebo se k ní ani nemusí vracet, protože ji neodložil, a malými krůčky se posouvá vpřed, může být na sebe pyšný. Je jedno, jestli svou pýchu bere z toho, že přečetl něco, co ostatní odložili, nebo že přečetl něco, co bylo pro něho samotného náročné.
Kouzlo
Ať si již říkáte, co říkáte, klasika má své určité kouzlo, jaké novější věci obecně nemají. Mluvím obecně, protože toto určité kouzlo má i hudba. Ať už právě hudba, architektura, divadlo nebo knihy nás dokáží přenést úplně někam jinam, než se nyní nacházíme. Při čtení Olivera Twista na mě dýchla viktoriánská Anglie, to samé u Obrazu Doriana Graye, naopak u Egypťana Sinuheta jsem se přenesla do starověkého Egypta, Goethe mě ve svém zpracování Fausta přenesl do staré Prahy s temným podtónem a podívala jsem se také do doby dramatika Williama Shakespeara díky jeho Hamletovi.
Z tohoto poslední bodu vyplývá také jeden nevyřčený fakt – nepotřebujeme stroj času, pokud čteme literaturu, která nás dokáže přenést v čase, kdykoliv chceme, a vrátit nás zpět, když potřebujeme. Tímto strojem bývá většinou klasická literatura, již většinou odmítáme číst, protože jsme ji byli nuceni číst.
Určitě by se našly i další důvody, proč bychom právě klasiku měli číst, ale doufám, že výše zmíněné důvody stačí alespoň trochu k tomu, abychom si uvědomili, proč je dobré ji neodsuzovat a snažit se si jednou za čas vzít do rukou třeba Nerudu a jeho Povídky malostranské.