Tučňáci severu

Je všeobecně známo, že tučňáci na severu nežijí. Vyskytují se tu však ptáci, kteří svým vzhledem tučňáky připomínají, jedná se o čeleď alkovití (Alcidae). Pro evropské civilizace byli známější mnohem dříve než tučňáci z jihu. Anglický název pro tučňáky (Penguins) má původ v latinském pojmenování již vyhynulé alky velké (Pinguinus impennis). I přes jejich podobnost si však tito ptáci nejsou přímo příbuzní. Jaké druhy do této čeledi patří a kde je možné se s nimi setkat? Jaký vliv má na tyto mořské ptáky globální oteplování?

Papuchalk severní (Fratercula arctica)

Velice oblíbený papuchalk severní (též bělobradý nebo ploskozobý), lidově nazývaný “mořský papoušek”, je nejvíce proslulý díky svému pestrému zobáku, oranžovým nohám a černobíle zbarvenému tělu. Jedná se o jeho letní, svatební šat, který nosí pouze po dobu hnízdění, kdy se také zdržuje blíže u břehu. Hnízdí na pobřeží severní Evropy (Britské ostrovy, Irsko, Norsko, Island), také na východě Kanady, západě Grónska i na odlehlých ostrovech jako jsou Špicberky nebo ruské souostroví Nová Země.

Stejně jako většina alkovitých jsou monogamní a hnízdí ve velkých koloniích. Jako hnízdo jim slouží nory, které si zhotoví sami, případně využijí již hotové nory králíků či buřňáků severních. Kde norování není možné, spokojí se s hnízdem v trhlině ve skále nebo mezi balvany, které si vystelou trávou. Papuchalci snáší pouze jedno vejce. Své vejce inkubují po dobu 34-45 dní, poté své mládě krmí a po 40-60 dnech oba rodiče odlétají na širé moře. Mají skvělé načasování, během několika dní odlétne z hnízdiště celá papuchalčí kolonie a zbydou zde pouze mláďata, která postupně začínají vidět – papuchalče bylo celou dobu slepé, nikdy tak nemohlo spatřit, kdo ho vlastně krmí. Několik dní po odletu dospělců se mladí papuchalci vydávají na širé moře, kde stráví zimu. Vypravují se na svou cestu za šera, kdy jsou pro predátory špatně rozeznatelní a míří za světlem. Bohužel se tak někdy nedostanou do moře, ale do města, kde mladým papuchalkům není pomoci.

Zimní sezónu tráví tito výborní plavci na širém moři. Barevné části zobáku tmavnou, jejich krásně vybarvený šat zešedne, pouze jejich nožičky zůstávají oranžové. Samotní ptáci jsou velikosti klasické knihy, jsou tedy velmi nenápadní. Živí se rybami, především smačky nebo šproty či sledi, ale také drobnými měkkýši a zooplanktonem.

Alka velká (Pinguinus impennis)

Alka velká byla nelétavý pták, vyhubený v 19. století. Poslední jedince zahubili islandští rybáři 3. června 1844 na ostrově Eldey.  Hlavní příčinou jejich vyhynutí byl člověk – alky velké byly loveny pro maso, tuk, jako návnada pro rybáře a pro jejich prachové peří. Tělo alky velké měřilo přibližně 80 cm, její křídla méně než 15 cm. Žily po milionech v koloniích pouze na 19 lokalitách, jelikož jejich hnízdiště muselo být dobře přístupné z moře. Na souši byly nemotorné a úplně bezbranné, nebylo těžké je ulovit. Sběratelé měli o alky obrovský zájem a to již pouze zhoršilo situaci, alky velké byly definitivně vyhubeny. Můžeme se s nimi setkat např. v Kelvingrove Museum v Glasgow nebo v Natural History Museum v Los Angeles.

Alky velké jsou symbolem zkázy, kterou je lidstvo schopno způsobit pouze pro své potěšení. Můžeme na ně narazit např. v románu Penguin Island (Ostrov tučňáků) od Anatola France. Na jejich počest byl časopis Americké společnosti ornitologické pojmenován “The Auk” (nyní časopis “Ornithology”). Také český letoun Aero L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) nese své jméno na počest tohoto vyhubeného tvora.

Alka malá (Alca torda)

Alka malá je nejbližší žijící příbuzný vyhubené alky velké. Narozdíl od předešlého druhu jsou alky malé schopny letu, mohou tak hnízdit i na vyšších útesech. Nevadí jim společnost, často hnízdí vedle alkounů, papuchalků, racků či kormoránů na stejném útesu, bývají však méně početnější. Úhledné hnízdo si nestaví, samice snese jedno vejce do “hnízda”, které se skládá z malých kamínků a kousků trávy, nebo využijí již hotové, opuštěné hnízdo papuchalka. Potravu si shání v malých hejnech nedaleko od hnízdiště. Jako svým partnerům, i svému hnízdišti jsou alky malé věrné. Po dovršení dospělosti se často vrací hnízdit v blízkosti útesu, kde se samy vyklubaly. Mláďata jsou obalena tukem do takové míry, že nemohou létat. Poprvé opustí hnízdo před odsunem na zimoviště, během kterého přebytečný tuk shodí. Po seskoku do vody otec s mláďaty plave nedaleko od břehu a učí je umění lovu. 

Vyskytují se při pobřeží severní Evropy, Islandu, Grónska a Kanady. Zimují v severním Atlantickém oceánu, dále od pevniny. Jejich svatební šat zešedne, stejně jako u papuchalků, aby byly v zimě méně nápadné. V České republice byly pozorovány pouze jednou, a to roku 1890 na Vyškovsku (byly zastřeleny myslivci).

Hlavním problémem pro alky je nedostatek potravy, kvůli kterému se rodí slabá nebo vůbec žádná mláďata. Celková populace v Evropě naštěstí vzrůstá, a to i díky velké podpoře dobrovolníků a veřejnosti, zejména ve Skotsku. Stále se však čeká na zavedení regulací a bezpečnostních opatření v rámci doposud nadměrného rybolovu a oceánské dopravní a těžební infrastruktury. Velké rybářské sítě jsou často pastí pro ptáky i pro jiné živočichy, kteří nejsou zájmem lovu. Něco jako ropná skvrna je zkázou pro celou lokální kolonii.

Alkoun obecný (Cepphus grylle)

Alkouni obecní konstitucí připomínají holuba. Pohlavní dimorfismus mezi samcem a samicí je nepatrný. Letní šat je celý černý, mají pouze velkou bílou skvrnu na každém křídle a krvavě rudé nohy. Vyskytují se často nedaleko od pobřeží, loví totiž v mělké vodě, ve které se potápí pouze do hloubky jednoho metru. živí se rybami, drobnými korýši, ale i hmyzem nebo řasami. Hnízdo si staví na útesech z oblázků, trávy, kousků mušlí či jiných schránek, anebo se s hnízdem neobtěžují. Snáší jedno až dvě vejce, o která se oba rodiče pečlivě starají. Svému mláděti potravu nejdříve řádně natráví a poté mu ji vyvrhnou.

Na zimu se zbarví více do šeda a místy zbělá. Narozdíl od předešlých druhů se však nevydává na širé moře, ani příliš daleko necestuje. Většina kolonií hnízdí na Aljašce, vyskytují se však také při pobřeží severní Evropy, Kanady, ale i Sibiře či na Špicberkách a na Nové Zemi. V rámci Evropy se nejhojněji vyskytují na Britských ostrovech, zejména ve Skotsku.

Alkoun úzkozobý (Uria aalge)

Ze všech druhů alkovitých jsou alkouni úzkozobí nejčastěji přirovnáváni k tučňákům. Zejména kvůli vzhledu a  podobnému stylu inkubace vajec. Alkouni úzkozobí snáší pouze jedno vejce, které je hruškoidního tvaru. Tento netradiční tvar zabraňuje vejci překulení přes hranu útesu a také umožňuje rodičům “sedět” na vejci ve vzpřímené poloze. Hnízdí vysoko na útesech blízko u kraje. Se stavbou hnízda si nelámají hlavu, vejce snáší přímo na holou skálu. Jejich mládě se v angličtině označuje jako “jumpling”, kvůli jeho netradičnímu způsobu opuštění hnízda. 

Jako první sletí jeho otec, který na své mládě čeká ve vodě pod útesem. Nyní je na ptáčeti, aby se dostalo za svým tatínkem do moře, ale má to jeden háček – vůbec neumí létat. Ani jeho peří není dostatečně vyvinuté pro let, nezbývá tedy nic jiného, než dolů seskočit. Jedná se o opravdu odvážný seskok, ke kterému musí ptáčeti většinou pomoci i jeho maminka, a to lehkým popostrčením zezadu. Do vody seskakují mláďata z výšky i více než 450 metrů.

Vyskytují se od severozápadní Arktidy přes Bretaň až po pobřeží Portugalska, také na východním i západním pobřeží Severní Ameriky. Zimu tráví blízko svého hnízdiště, kde také loví různé ryby, měkkýše a korýše, pro které se jsou schopni potopit až 180 metrů hluboko.

Stejně jako ostatní mořští ptáci jsou alkouni indikátory zdravého mořského prostředí. Jsou velmi náchylní vůči změnám klimatu, mizení potenciálních hnízdišť i znečišťování lovišť.

Alkoun malý (Alle alle)

Alkoun malý je nejmenším zástupcem této čeledi. Je podobně velký jako trochu protáhlý grapefruit. Ve větším počtu hnízdí pouze v Grónsku, Špicberkách a na ruských souostrovích Nová Země a Země Františka Josefa. Mívají pouze jedno vejce, ale hnízdí ve velkých koloniích na útesech. Živí se především planktonem, ale jsou schopni ulovit i malé rybky. Nejčastěji pojídají klanonožce (Copepoda), kterých každý jedinec zkonzumuje přibližně 60 000 za den. Plankton nefiltrují, ale řídí se podle vlastního zraku a svou kořist nasávají.

V minulosti byli důležitým zdrojem potravy pro místní obyvatele. Připravovaly se z nich pochoutky jako kiviak (více v oddílu “Věděli jste, že?”) nebo se podávali pečení.

Alkovití a globální oteplování

Všichni alkovití jsou spíše chladnomilní živočichové. Změna teploty vody a snížená salinita severních moří, způsobená táním ledovců, se znatelně odráží na planktonu – základním kameni mořského potravního řetězce. Živí se jím většina ryb, které jsou pro tyto ptáky potravou. Planktonu je méně a vzdálenosti, které musejí živočichové na něm závislí urazit jsou čím dál tím větší. Ptáci tak musí za potravou urazit mnohdy i přes sto kilometrů, což je pro ptáky z konstitucí alkovitých na hranici jejich sil. Někteří alkovití se živí i přímo planktonem, jako například alkouni malí. Ačkoliv žijí i na ruském souostroví Země Františka Josefa, složení planktonu i v takto severních šířkách se mění. Přibývá zde plankton nepůvodní, z teplejších moří, který není tolik výživný, jako plankton z chladných vod. Podvyživení alkouni však rozdíl mezi planktonem nerozeznají.

Věděli jste, že?

  • Papuchalci mají zobák přizpůsobený k přepravě velkého množství ryb – byl zaznamenán jedinec, který přenášel 83 malých smáček.
  • Největším přirozeným nepřítelem papuchalků jsou racci, kteří útočí na jejich mláďata a okrádají papuchalky o jejich úlovky i za letu.
  • Papuchalci jsou schopni využít větviček pro škrábání na místech postižených parazity.
  • Obyvatelé Islandu věřili, že alky velké jsou čarodějnice, které přináší hrozivé bouřky.
  • Nejstarší známá alka malá žila více než 41 let.
  • Alky malé své úlovky hltají ještě pod hladinou, aby je neokradli racci.
  • Samci alky malé si volí jiné druhy ryb a měkkýšů než samice.
  • Při lovu se alky malé dokážou potopit do hloubky až 120 metrů. Mávají křídly podobně jako za letu, říká se, že “létají pod vodou”.
  • Čím severněji alkoun obecný žije, tím bělejší je jeho zimní šat.
  • Alkouni obecní mají svůj oblíbený způsob uchopení ryby, podle kterého se dají jednotliví jedinci od sebe rozpoznat.
  • Ptáčata alkounů úzkozobých jsou schopni létat již 39 dní po vyklubání.
  • Latinský název alkouna malého Alle pochází ze sámštiny, překládá se jako “dlouhoocasá kachna”.
  • Kiviak je inuitský pokrm původem z Grónska. Do těla tuleně zbaveného vnitřností se naskládá 300 až 500 celých alkounů malých, přidá se tulení tuk a tělo se sešije. Posléze se tato budoucí pochoutka zasype hromadou kamení a nechá se 3 až 18 měsíců fermentovat. Pokrm, kterým se mimochodem otrávil dánský polárník Knud Rasmussen, je hotov. Dobrou chuť…

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *