Vietnamská válka, která probíhala v letech 1964 až 1975 a mezi Vietnamci je dodneška známá jako válka Američanů, se dnes již velice zjednodušuje. Často se mezi amatéry prezentuje jako okupace nebohého Vietnamu Američany, kteří chtěli podrobit vietnamský národ za každou cenu a neštítili se přitom použití nehumánních prostředků jako vraždících chemických látek, napalmu a masového bombardování civilistů. Nicméně, politická situace, která vedla k této válce, byla mnohem složitější.
První nezávislost
Po druhé světové válce vůdce komunistického odboje Ho Či Min očekával, že pro Vietnam získá skutečnou nezávislost. Okamžitě po japonské kapitulaci vyhlásil v Hanoji samostatnost Vietnam a pustil se okamžitě do politických změn. Francie tuto nezávislost však odmítla uznat a do Vietnamu poslala vojska v pokusu udržet koloniální nadvládu. Tehdejší prezident Charles de Gaulle viděl v udržení kolonií klíčový krok pro zachování francouzského velmocenského statusu.
Svatá válka proti komunismu
V průběhu tohohle všeho se velice rychle po válce vztahy mezi vítěznými velmocemi USA a Sovětským svazem ochladili a došlo k rozdělení světa na západ a východ. Západ, reprezentovaný Spojenými státy, si uvědomoval, že Asie (a nejen Asie) padá do spárů svazku Pekingu s Moskvou, který ve Vietnamu reprezentoval Ho Či Min.
Spojené státy na jednu stranu podporovaly rozpad koloniálního světa, ale současně se obávaly pádu zemí do komunistického světa. A tak ve výsledku, přestože byly zásadně proti udržení Vietnamu jako francouzské kolonie, Francii podporovaly dodávkami zbraní a v roce 1950 americké zbraně představovaly 80% vybavení francouzské armády. I přes toto všechno nakonec Francouzi rozhodující bitvu u Dien Bien Phu v roce 1954 prohráli.
Výsledkem Ženevské konference, kde Francie a Vietnam podepsaly příměří, bylo rozdělení Vietnamu na dva nezávislé státy, Severní Vietnam (Vietnamská demokratická republika v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamská republika s hlavním městem Saigonem). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách v celém Vietnamu. Ty se ale nikdy nekonaly, komunisté se proto rozhodli, že zemi sjednotí silou.
Vznik Vietkongu
Situace byla napjatá a komunistické hnutí začaly po celém houbě růst jako houby po dešti. Mao v Číně, Stalin a po něm Chruščov v SSSR, Korejská válka, Kubánská krize, Maďarsko, Egypt, Alžír, Střední Amerika… Expanze vlivu Moskvy byla extrémní, byl strach, že se z velké části světa stane obrovská Severní Korea. Spojené státy proto podpořily protikomunistický Jižní Vietnam, ale země brzy upadla do chaosu poté, co se do vedení dostal autoritářský prezident Ngô Đình Diệm, jehož hlavní starostí byla likvidace osobních odpůrců.
Diem odmítal rady Američanů a pouze od nich hrabal peníze, které většinou končily v kapsách jeho známých. Za jeho vlády se upalovali buddhisté, došlo k řadě krvavých demonstrací. Stal se skutečným diktátorem. To ve výsledku vedlo k tomu, že komunisté začali získávat na jihu větší a větší podporu. Na severu se komunistům, převážně díky pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, podařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu.
Povstání a smrt diktátora
To nakonec vedlo k povstání a Diem skončil s kulkou v hlavě. Nadcházející vlády na jihu neměly podporu obyvatel a země se ocitla ve spirále politických konfliktů a nestability. V roce 1959 se komunistický vůdce Ho Či Min rozhodl podpořit ozbrojený boj na jihu Vietnamu, které bylo reprezentováno partyzánským hnutím Vietkong. V tomto roce Vietkong začal provádět rozsáhlejší vojenské operace a v roce 1960 byla na jihu země založena Národní fronta osvobození.
Tato fronta zahrnovala úderné jednotky Vietkongu a měla za cíl svrhnout jihovietnamskou vládu a sjednotit celý Vietnam pod komunistickou nadvládou. Útoky, které začaly v roce 1959, se postupně stupňovaly. Američané posílili svou vojenskou přítomnost, ale to jen vedlo k mobilizaci komunistických sil, protože bojovat proti cizincům bylo daleko více pochopitelné, než aby Vietnamec bojoval s Vietnamcem.
Odchod Američanů
Američany stál Vietnam stále více a více peněz, ale hlavně si vozili domů vojáky v rakvích. Válka, kde jedna strana byla podporována USA a druhá SSSR a Čínou, nemohla mít vítěze. Celosvětové veřejné mínění, zvlášť co vešly ve známost excesy Američanů s napalmem a vraždění, vytvořilo tak obrovský tlak, že se Američané v roce 1973 rozhodli i za situace, kdy se sever nevzdal snahy sjednotit Vietnam pod svůj vliv, stáhnout vojáky z Vietnamu. Bylo pak už jenom otázkou času, kdy zavlaje nad Saigonem vlajka severu. (1975)
Boj za svobodu
Jihovietnamská armáda, přestože byla velmi dobře vybavená Američany, byla nefunkční, rozkradená, s desítkami, spíše stovkami tisíc dezertérů a po odchodu Američanů neměla šanci vzdorovat. Komunistický Vietnam vůbec nebojoval proti prosperující a vzkvétající demokratické kapitalistické zemi na jihu, ale proti státu na pokraji kolapsu. Krásné obrázky ze Saigonu z této doby vůbec nedávají skutečný obraz o stavu země. Severovietnamský voják vůbec nebojoval za komunismus. Ale za Vietnam.
Budoucnost Vietnamu
Američtí poradci nepochopili jednu základní souvislost. Ho Či Min byl především nacionalista, ne komunista. Byl to Vietnamec s cílem skutečně nezávislého a svobodného Vietnamu. A až teprve potom komunistou. Nikoli naopak.
Kdyby s ním Francouzi a následně Američané jednali humánně, jako Angličané v Indii nakonec začali jednat s Gándhím, nemusel by se tak přiklánět k Moskvě a Číně a Vietnam by nemusel projít desítkami let devastace. Důležité je pochopit, že se Vietnam nikdy nezařadil po bok Severní Koreje a od poloviny devadesátých let začal budovat ekonomicky silnou zemi s volným trhem.
Zdroje:
Vietnamista.cz
e-armyshop.cz
ALLIES OF THE REPUBLIC OF VIETNAM [online]. [cit. 2011-09-24]