Ve špatném světě – dobrodružství Daricka Thomsona

1:

Již před několika dny se v atmosféře této podivuhodné planety nahromadilo dost vodní páry, jež se úspěšně přeměnila ve vodní kapky, a způsobila tím už několik dní neutuchající deště. Nad vedlejší ulicí vedlejší ulice, která měla svým vzezřením tak daleko k nedalekému bulváru, jak jen mohla, se snášela mlha. Je otázkou, zda vznikla, tak jak mlhy obyčejně vznikají. Procházejícím se to tak zdálo. Bylo již dlouho potom, co slunce dokončilo svou dnešní cestu a téměř každý procházející se těšil, až dosáhne svého cíle, kde pravděpodobně nebude po chladu a vlhkosti přetrvávajících už několik dní ani stopy. Kdo by se tedy staral o nějakou mlhu? A kdo by se nedej bože zajímal, zda tady dle přírodních zákonů být má nebo nemá? Ale jeden takový muž tady byl, abych pravdu řekl, náramně mu ta mlha zapadala do programu na dnešní večer.

Pravidelným avšak rychlým krokem kráčel po pravé straně ulice mimo dosah projíždějících drožek. Automobil se zde zjevil zřídkakdy. Ne však že by ho v tomto městě nikdo nevlastnil, ona ulice byla prostě tak zapadlá, že smetánka vlastnící tyto výdobytky dnešní doby do ní měla pramalou šanci i jen zabloudit. Vraťme se však k tomu muži. Na první, druhý a možná i třetí pohled zapadal do představy takové zapadlé uličky jako každý jiný procházející. Možná byl na standardy té doby trochu vyšší než průměrný muž jeho věku, ale tuto svou zvláštnůstku vyrovnával dlouhým nepromokavým kabátem, který zpravidla v černém provedení nosil za tohoto počasí téměř každý a idylickým kloboukem do každého počasí, jež také patřil k povinnému vybavení do této nehostinné doby. Však pokud byste byli trochu znalí světa krejčích a kloboukářů, povšimli byste si toho zvláštního odstínu obou svršků, absolutně se nevyskytujícím na trhu. Pravděpodobně byste to ale přešli a nějak logicky to odůvodnili. Pravdou přesto bylo, že ta barva nezapadala do tohoto světa. Prostě byla něčím zvláštní a exotická, i když na první, druhý i třetí pohled zapadala do té malé zapadlé ulice bombardované dešťovými kapkami. I ten muž, přes jeho chůzi typickou pro příslušníky nově vzniklé vyšší střední třídy, jeho oblečení zapadající do obrazu toho dne a vše ostatní činící z něj dalšího kolemjdoucího, nebyl z tohoto světa.

Darick Thomson byl tím mužem z cizího světa kráčejícím rychlým a pravidelným krokem. Jeho osudem bylo hledat a nikdy nenajít. Když přadleny nitek života předly tu jeho, měl Darick nepředstavitelnou smůlu, neboť nevypočitatelný čas uťal nit života jednoho z oblíbených smrtelníků přadlen, jistého Herakla věnujícího se poezii, čímž zakončil alegorický výjev visící na stěně jeskyně přadlen. Všechny přadleny se následně ponořily do hluboké melancholie a nechaly popustit uzdy dramatičnosti svému předení.

Tím se stalo, že Darick Thomson do jednoho dne žil tak obyčejným životem, jenž může mág obdařený jistou inteligencí vůbec žít, až nastal ten téměř osudový zlom jeho života. Jeden polobůh, na poloboha nepříliš mocný ani inteligentní, propadl tomu, čemu jemu podobní propadávají. Polobohové jsou často výsledkem smíšení dvou špatných základů. Téměř všemocných bohů a obyčejných lidí se všemi jejich nectnostmi a nedokonalostmi. Tento náš zmíněný polobůh totiž podlehl Gravetombskému syndromu, tedy nepřekonatelné touze po magické moci uspokojitelné pouze obohacením magické složky jeho krve. Můžeme se tedy domyslet co mladého Thomsona potkalo. Však díky své pohotovosti a protivníkově neschopnosti byl nadmíru složitý rituál pohlcení, nejčastější avšak jednorázové řešení Gravetombského syndromu, proveden nesprávným způsobem a Daricka deportoval do jiného světa.

2:

Jeho šestý magický smysl to vycítil dříve než jakýkoliv jiný ze smyslů. Obcházel zrovna jednu beztvarou a snad i na kilometry páchnoucí hroudu odpadků, když ten vjem přehlušil všechny ostatní i pach té beztvaré hroudy. Cítil to stejně jistě jako ledové kapky deště dopadající na jeho teď odhalenou tvář. Náhodným kolemjdoucím se musel naskytnout zvláště bizarním pohled. Muž seriózního vzezření stojící jen pár metrů od hrozné kupy odpadků všeho druhu vystavující svou tvář již několik dní trvajícímu dešti a pevně svírající klobouk v ruce, namísto aby se jím jakžtakž chránil proti dešti.

Rozvážným pohybem si nasadil klobouk zpět na své místo a rychlým krokem vyrazil za novým cílem navraceje se zpět do reality. Při chůzi se začal zběžně a zcela automaticky ovíjet ochrannými zaklínadly. Celý tento již takřka rutinní rituál zakončil iluzivním vějířem všednosti a přizpůsobivosti, díky jemuž se stal snad pro každého kolemjdoucího jen pouhou nenápadnou osůbkou v oceánu světa, i kdyby zničehonic začal vyčarovávat miniaturní ohňostroje a barevné jiskry.

Zahnul za poslední z mnoha téměř totožných rohů od sebe nerozeznatelných uliček a vstoupil do prazvláštní magické scény. Na dvorku jakýmkoliv náhodným objevitelem považovaný za neočekávaný stál košatý strom, jehož listoví propouštělo jen několik chabých měsíčních paprsků. Ze všech stran až na jednu ho nepravidelně obklopovaly činžovní domky, avšak byly k němu natočeny zády, čímž své nájemníky připravovaly o jakýkoliv příjemný pohled na ten prazvláštní strom. Tu jednu stranu lišící se od všech ostatních vyplňoval výhled na město připravený vystavit se pravděpodobně kritickému pohledu jakéhokoliv příležitostného diváka či aktuálního obyvatele lavičky skryté ve stínu toho prazvláštního stromu.

Darick stále mumlající zaklínadla a formule mnoha typů došel až k zábradlí, za nímž se mu naskytl výhled na město pro něj cizího světa, avšak než se jím rozhodl pokochat, znenadání luskl prsty. Nic se nestalo. Zvuk lusknutí jen díky ozvěně a činžovním domům stoupal k nebesům. Vzhledem k tomu, že se naklonil k zábradlí a jak jen pohodlně to šlo se o něj opřel, byl Darick spokojený. Lusknutí mu dokázalo to, co mělo, při svém předešlém čarování se nedopustil ani sebemenší chybičky. Výhled na město byl nezvyklý, ale ani to nedokázalo zakrýt zjevné nedostatky tohoto města teď přímo bijících do očí. Na obzoru, díky počasí značně bližším než bylo obvyklé při jasném počasí se dalo dohlédnout až na nejvzdálenější předměstí, ho zaujala jakási věž. Napohled mu připomínala věž Eiffelovu, něco mu však podsouvalo značný rozdíl, snad jeho podvědomí či fakt, že Eiffel žil v jiném světě a i tam postavil svou věž.

Díky vzpomínce na domov se od zábradlí otočil zpět ke stromu trochu podrážděněji, než by jinak učinil. Několikrát ho přejel pohledem nahoru a dolů, tam a zpět, avšak nic neobvyklého nezpozoroval. Přistoupil blíže k jedné z mnoha větví a utrhl jeden z obyčejně vyhlížejících listů. Dříve než ho začal zkoumat, jak měl v úmyslu, se otočil k jedinému průchodu vedoucího do a ze zákoutí, načež jej zastřel jedním z iluzivních zaklínadel. Ten samý postup aplikoval i na celé okolí, aby si zaručil, že nebude vyrušen.

Spojil špičky palce, ukazováčku a prostředníčku pravé ruky, přiložil k ústům, při čemž na ně dlouze dýchl. Ruku odtáhl od obličeje a rozevřel prsty od sebe, čímž rozzářil malý světelný zdroj, regulovatelný pohyby tří prstů mezi jimiž vznikl. List, který držel v ruce levé, přidržel mezi okem a proudem světla. Chvíli jen tak hleděl na rysy listu a jeho žilkování. Prudkým pohybem zhasl světlo řinoucí se z mezery mezi jeho prsty a namísto něj na dlani rozžehl malý plamínek. Zopakoval stejnou proceduru přezkoumání jako předtím i se stejně neuspokojivým závěrem. Nakonec nechal list levitovat ve vzduchu nad dlaní těsně od plamínku stále žhnoucího z jeho dlaně. List pomalu vzplál. Plamínek nad dlaní nechal uhasnout při pohybu ruky zpět do kapsy kabátu. Plamínek už dávno zachvátil celý list levitující ve výši Darickových očí, přesto list ne a ne začít hořet, vypadalo to jako by oheň spaloval jen vzduch okolo něj, avšak jej se ani nedotkl. Darick jen tiše pronesl, ,,Heuréka,“ a po krátké dramatické odmlce dodal, ,,ten strom je jen prachobyčejná iluze ,ale pekelně přesvědčivá.“          

3:

  Už asi hodinu obcházel okolo té iluze. Nejdříve se jí pokoušel zbavit základními a jednoduchými postupy, jako ji například absolutně primitivně zapálit. Neuspěl. I když se tento neúčinný pokus, avšak první z mnoha, zdál díky zkušenosti s listem propadákem od samého zrodu té myšlenky, nebylo tomu tak. Neboť po několika minutách zkoumání stromu, chvíli poté když zjistil,  že je iluzí, nalezl hromádku prazvláštního prachu, z nějž vyzařovala jemná a slabá magická stopa. Prášek již před několika desítkami minut shrabal do malé skleněné tobolky, již ukryl do jedné z mnoha vnitřních kapes svého kabátu. Vyzkoušel snad všechny jakžtakž nenápadné magické způsoby a postupy, jak iluzi zrušiti. Dokonce vyzkoušel i jeden způsob zcela nemagický. Pomocí několika základních formulí si do rukou zhmotnil pořádnou dřevorubeckou sekeru a strom vzal ztečí. Ale ani to nezabralo, dokonce ani jeho mocné údery sekerou, jak byly mocné je diskutabilní, avšak na kůře nezanechaly vůbec žádnou stopu.

  Dokončil už nepočítaje kolikáté kolečko okolo stromu a rozhodl se pro poslední možnost, jež mu zbývala. Aby se ještě ujistil o správnosti svého počínání, vytáhl z náprsní kapsy kabátu hodinky. Vzhledem připomínaly pro dnešní dobu již starodávné kapesní hodiny s odklapovacím bronzovým chráněním sklíčka nad ciferníkem. Avšak na vnitřní straně bronzového chránění byste nenašli nějaké moudro, geniální citát či jméno majitele, jak bývávalo zvykem, ale soustavu přibližovacích sklíček různorodých velikostí, jež byla potřeba Čárka neboť hodinky se nepyšnily jedním, dvěma ani třemi ciferníky, nýbrž několika desítkami ciferníků ukazujících všemožné praktické i méně praktické časové informace. Po několika zkušených, přesto pořád nešikovných pohybech, se podařilo Darickovi nastavit soustavu zvětšovacích sklíček, tak, aby mohl spatřit informaci na tom správném ciferníku, spíše takový malinký ciferníček to byl. Očím pozorovatele se na něm zřelo velkými již trochu vybledlými písmeny: OD POSLEDNÍHO PŘESUNU MEZI SVĚTY, a pod tímto nápisem stálo ještě trochu drobnějšími písmeny a číslicemi: 9 DNŮ 19 HODIN. Vedle byl ještě ciferníček s pilně obíhajícími ručičkami zračícími, že uplynula již minuta a půl od začátku devatenácté hodiny devátého dne. Teď si byl už nepřesvědčitelně jist o správnosti posledního zbylého řešení jeho situace. Byl si jist, jeho šestý smysl, stejný který mu pomohl objevit toto místo, to jasně říkal, že pod tou iluzí najde to, co hledá.

  Uložil zpět do kabátu už třetí křídu potřebnou na dokončení magického obrazce okolo stromu, zahleděl se na své dílo, spokojeně poodkročil, pročistil si hrdlo zakašláním a začal recitovat neznámým jazykem. Ze začátku zvolna, klidně, později když začaly tahy křídou na zemi zářit postupně všemi představitelnými i nepředstavitelnými barvami, začal postupně zrychlovat mluvu, čímž i zrychlil už tak bleskovou změnu barev obrazce okolo stromu, až nakonec téměř vykřikl jedno slovo přejistě nepocházející z onoho světa. Obrazec teď zářil, spíše žhnul modrou barvou, i Darickovy od přírody hnědé oči začaly modře zářit. Pomalým krokem vykročil ke stromu ignorujíce obrazec na nějž dopadaly jeho kroky. Jeho hlas se znovu rozezněl nejbližším okolím, ale teď byl nepřirozeně hluboký a hrdelní. Ta slova, která právě pronášel, by zněla jakémukoliv mágovi z jakéhokoliv světa cize. Pravou ruku do té chvíle spuštěnou podél těla začal pomalu zvedat, při čemž se mu na jejím ukazováčku začala hromadit magická energie přesouvající se ze zářícího obrazce pod jeho chodidly. Dokráčel k iluzivnímu stromu a dotkl se ho pravačkou. Nic se nestalo. Obrazec nakreslený křídou zářil, mágovy oči světélkovaly a iluzivní strom stál jako by byl stromem opravdovým. Po téměř nekonečné minutě přestal obrazec zářit. Po několika desítkách vteřin přestaly Darickovy oči světélkovat, ale strom stál jako kdyby se nechumelilo. Popravdě nechumelilo, to je však jen detail. Už když chtěl Darick začít nadávat na magické artefakty ochotně propůjčující svou moc kde komu a dovolující z obyčejného iluzivního kouzla učinit téměř nepřekonatelnou překážku, se začala iluze od nejvyšších větví až k teoretickému pařezu tříštit na tisíce kousků mizejících kdo ví kam, ještě než se dotkly země.

4:

  Pomalu sestupoval po točitém schodišti do té chvíle skrytém iluzivním stromem. Po téměř až podezřele dlouhém klesání a po několika rozhrábnutých pavučinách dosáhl dolního konce schodiště. Jeho očím se rozevřel pohled do velmi prostorného sálu téměř haly, avšak díky neutuchající tmě nic z toho neviděl, a ani vidět nemohl. Pomalu vykročil, chystaje nad svou hlavou rozžehnout světelnou kouli, když vzplály dva ohnivé koše na opačné straně sálu, každý u jedné stěny, následovaly další dva koše znovu jeden napravo a druhý nalevo a pak znovu a znovu, až světlo dopadalo i na začátek točitého schodiště.

  Jeho zrak upoutala nejdříve Brána, magický průchod mezi světy. Tato jako valná část z nich měla tvar připomínající matematickou značku Ludolfova čísla a byla složena ze tří kamenných kvádrů.

  Pomalu vykročil a se vší obezřetností sledoval muže stojícího před Bránou mezi světy. Jak se správně domníval, ten muž byl mágem. Jeho odhad ho tentokrát také nezklamal, neboť to nebyl ledajaký mág nýbrž Strážce brány. Tento Strážce, jehož úkolem bylo zajistit, aby bránu již stráží, nikdo nikdy nepoužil, byl podsaditý mužík neurčitelného věku, neboť stín zakrýval jakékoliv rysy jeho tváře, byl též vzezření tak obyčejného, jakého jde ve svršku připomínajícím zvláštní zkřížení mnišské kutny a obřadní róby, který je mezi mágy obecně oblíben, docílit.

  Darick ještě pod ochrannou všech zaklínadel, formulí a protikleteb, jež na začátku této dobrodružné noci nanesl okolo sebe i na sebe, pomalu vykročil směrem k mágovi a bráně. Sálem se ozývala pouze ozvěna jeho dusavých kroků, dusavých neboť podlaha byla skryta pod nánosem prachu, popela a sem tam nějaké té pavučiny.

  Nějakých pět metrů před druhým mágem, Strážcem brány, teď již stojícím v téměř učebnicovém bojovém postoji, se zastavil. ,,Dál už se neopovaž ani krok, jinak nedožiješ tento rok, vstříc jisté smrti kráčíš, zde své kroky již nezastavíš,“ zaveršoval Strážce a odmlčel se kvůli potřebné pravidelné dávce vzduchu pro své plíce. V jeho jinak krátké odmlce se událo několik důležitých věcí. Směs prachu, popela a sem tam nějaké té pavučiny, jako mávnutím kouzelného proutku, byla odváta ke krajům sálu a odhalila shluk runových ornamentů propojených téměř chaosem čar. Celá tato magická výzdoba jinak obyčejné kamenné podlahy zářila, spíše žhnula, temně červenou barvou – barvou krve.

Všechny tyto důležité poznatky proletěly i Darickovou myslí a než by mohl Strážce dokončit své magické dílo, rychle odvětil: ,,Kráčím touto cestou věčnost, nezastaví mne žádná zběžnost, tobě podobné jen chladně míjím, za zkázou jejich se ani neotočím.“ a verši svými přistoupil na tuto hru končící jen a jen smrtí alespoň jednoho zúčastněného.

Strážce se naoko nenechal vyvést z míry ním nečekanou odvetou svého protivníka a lehké znejistění skryl až do temnočerných hlubin své mysli. Aby však ze souboje na který toho druhého mága vyzval, vyšel jako ten živí on, pokračoval v ošemetné recitaci: ,,Poslední tvůj výdech vdechnu, pouť tvou koncem zatnu, do světa tím pořádek vnesu, už nikdy neuslyší tvého hlasu.“

Darick se svým v mysli již připraveným čtyřverším pohotově navázal, ,,Krokem vlažným projdu, tvou krev přesto neobejdu, však krví nepřeji si jíti, krokem život ukončím ti.“ V nastalém tichu mezi jejich verši klepl chodidlem do podlahy. Zvuk tím způsobený se rozezněl díky ozvěně sálem, a jak zvukové vlny míjely popel, prach a sem tam nějakou tu pavučinu, přitahovaly je ke dvěma soupeřícím mágům, až tato dvojce byla zahalena v bublině prachu, popela sem tam propleteného nějakou tou pavučinou.

Strážce teď už nutnou chvíli s nepříjemně zvýšeným tepem na odvetu pravil: ,,Ani krok vlažný nestihneš, přetrpkou smrtí padneš, světlem božím neprojdeš, do jámy lvové propadneš…“.

Zda chtěl Strážce ještě pár veršů přidat či ne se nikdy nedozvíme, neboť Darick využil odmlky při Strážcově zběžném nadechnutí k vyřknutí konečného šestiverší: ,,Varování mé obdržel jsi, smysl však nepoznal jsi, tak dle rozsudku svého, sebou k sobě vyřčeného, do hrobu sám jsi vkročil, a krokem mým již nevykročil.“ A Darick vykročil, ve stejnou chvíli se všechen popel, prach a sem tam nějaká ta pavučina do teď kroužící okolo dvou mágů vyrazil snad jakoby útokem proti Strážci. Darick se po jednom kroku zastavil a sledoval ten prapodivný shluk vířící okolo Strážce. Shluk prachu, popele i těch pár pavučin začal mizet, pravděpodobně se ztrácel do Strážcova nitra, po několika vteřinách tam stály už jen oba mágové neukrytí v žádné bublině složené z prachu, popela a sem tam nějaké té pavučiny.

Pramínek krve se začal řinout ze Strážcova nosu mezi nepřirozeně tmavýma očima. Za ním následoval další a další i z druhé nosní dírky. Strážce po útoku prachu, popela a sem tam nějaké té pavučiny stál ztuhle až nepřirozeně prkenně, avšak teď spadl na kolena s rukama volně svěšenýma podél těla. V očích se zračila černočerná temnota. Byl mrtev.  

5:

  Jak již předtím Darick pravil, po tom co se ujistil, zda je Strážce opravdu mrtev, ho minul bez jediného zbytečného pohledu či myšlenky o něm. K bráně mezi světy došel rychlým netrpělivým krokem. Při bližším pohledu zjistil, že na všech třech kamenech, z nichž byla brána postavena, jsou vyryty runy. K jeho štěstí ovládal několik druh runových zápisů a dle svého zběžného odhadu i jazyk jenž byl v tomto případě použit. Na chvíli se začetl do textu. Přešel o trochu dál a znovu přezkoumal runy. Na několika dalších nazdařbůh vybraných místech tento postup zopakoval u obou spodních kamenných sloupů. Ke třetímu horizontálně položenému na předchozích dvou, díky čemuž Brána připomínala matematickou značku Ludolfova čísla, si pomocí jednoduchého kouzla vylétl a přezkoumal i jej. Ještě levitující u třetího sloupu, došel k jednoduchému závěru. Kameny jsou popsány zvláštním příběhem, dle úryvků jemu známých soudil, že je to pohádka. Téměř okamžitě se také dovtípil, jak Bránu otevřít.

  Snesl se dolů a ocitl se na straně Brány dále od vchodu do sálu. Chtěl projít mezi třemi kameny tvořícími Bránu na druhou stranu, aby mohl vyřešit tu hádanku zanechanou jejími tvůrci a konečně se spakovat z tohoto jemu nesympatickému světa, ale něco ho podvědomě zarazilo ještě před tím. Zvedl ruku a prstem se chtěl dotknout prostoru mezi kamennými kvádry Brány, avšak špička prstu ho nepříjemně zapálila, když se o to pokusil. Rozevřel své třetí oko mága a v tu chvíli to spatřil. Tisíce spíše miliony tenkých bílých nitek tvořily neprostupnou tkaninu v prostoru mezi třemi kameny Brány. Obešel Bránu, z jedné z mnoha kapes svého kabátu vytáhl prášek netypicky černé barvy a rozhodil ho nedaleko průchodu mezi světy. Pomocí trochy magie přivolané několika gesty z prášku zformoval tenkou tabuli levitující asi tak metr nad podlahou. Plivl si na ukazováček levé ruky a na magické tabuli začal provádět několik výpočtů, črtal si různé runy a pro mnoho jiných prapodivné vazby mezi nimi. Když plocha tabule tvořená tím práškem, jež zbělela pod dotykem jeho levého ukazováčku, zabírala více místa než plocha černá, poodkročil od svých poznámek, výpočtů i náčrtů, ještě jednou je zvážil a vykročil k Bráně mezi světy.

  Cestou odzátkoval jednu skleněnou lahvičku, jež nosil v kabátu, a prášek do té chvíle tvořící tabuli se vrátil zpět do jejích útrob, všechen černý jako byl předtím. Těsně než došel k bráně začal polohlasem mumlat dlouhou formuli k otevření Brány, stále mumlaje se dotkl několika run na každém ze tří kamenů, následně se postavil těsně k prostoru mezi nimi vyplněného tou neviditelnou tkaninou a začal ji přetkávat, teď již bez toho pálivého pocitu na konečkách prstů.

  Po chvíli poodstoupil několik kroků dozadu spokojen s novou tkaninou stále mumlaje formuli. Dokončil poslední verš magických slov a upřeně se zahleděl na Bránu. Chvíli se nic nedělo, jak to u složité magie bývá, ale pak se Brána otevřela a prostor mezi kameny rozzářila čistě bílým světlem, a Darick vstoupil do Brány, teď již přechodu mezi světy, doufaje že v to novém světě do nějž se vydává, znají i jiné počasí než nic neutuchávající ledový déšť. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *