Piava. Řeka protékající Itálií, jejíž jméno zní až poeticky. V někom může dokonce i jen její název budit pocit klidu a možná i míru. Takto může pouhé jméno této řeky působit hlavně na někoho, kdo nikdy neslyšel o její hrůzné historii, která si vyžádala svou krvavou cenu.
V červnu roku 1918 se československé legie spolu se spojenci na jedné straně střetly s rakousko-uherskou armádou několik kilometrů od Benátek. Tato bitva, ač se o ní příliš nemluví a ve své podstatě nebyla ani příliš významná, se konala mezi patnáctým a dvacátým třetím červnem a stala se jednou z nejkrvavějších bitev vůbec. Pro většinu vojáků, kteří se do ní zapojili, byla zároveň i poslední bitvou jejich života.
Piava je řeka v severní Itálii, jejíž povodí zabírá okolo 4 100 km2. Pramení v Karnských Alpách a ústí do Benátského zálivu. Italové jí přezdívají „svatá řeka vlasti“. A proč? To právě souvisí s tématem tohoto článku.
Je jaro 1918. Komunisté, kteří jsou u moci v Rusku, uzavírají Brestlitevský mír a tím dochází k zániku východní fronty. Centrální mocnosti (Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše a Bulharsko) přesouvají svá vojska z právě zaniklé východní fronty především na frontu západní, ale také srbskou a italskou. Proti nim stojí státy Dohody (Velká Británie a Francie, k nimž se připojily USA a Itálie) spolu s československými legionáři. Válka však stále ještě není rozhodnuta a nikdo neví, jak dlouho ještě potrvá.
Italská armáda je nucena se po prohře v bitvě u Caporetta stáhnout za řeku Piavu, která je v té době rozvodněna. Za sebou strhávají veškeré mosty, jež vedou právě přes tuto řeku, takže nepřítel se později nemůže dostat přes ni na druhou stranu.
Je 15. června roku 1918. Před šestou hodinou ranní se ozývá mohutné zadunění rakousko-uherských děl a první pěšáci se dostávají na druhou stranu. Mezi nimi se objevují také čeští vojáci, kteří bojují na straně rozpadající se monarchie. Strana Dohody se však nenechává zaskočit a začne se ihned bránit. Jeden voják, který je nucen se dostat přes řeku a bojovat na straně Centrálních mocností, později řekl: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanónů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“ [1]
Rakušané ukořistí několik desítek zbraní a zajmou několik tisíc Italů. Vše se zdá, že jde podle plánu. Zanedlouho však začíná pršet. To zapříčiní, že řeka stoupne a začne ničit rakouské provizorní mosty, které jsou nyní postaveny přes řeku. Tou dobou se však již situace obrací ve prospěch Dohody, která nasazuje letectvo. Vedení armády Rakouska-Uherska se rozhodne, tedy alespoň prozatím, že operaci ukončí. Tento pokyn se odehraje v noci z dvacátého na dvacátého prvního června.
Kousek od tohoto místa se má odehrát další část bitvy, kde se střetnou opět Češi s Čechy. Proč se však neúčastnili českoslovenští vojáci na straně Dohody již té první fáze? Italské úřady dlouho odkládaly povolení k tomu, aby se na jejich území mohlo zformulovat něco jako československý legionářský pluk. Povolení k tomu bylo vydáno až v dubnu roku 1918. Díky tomu vzniká 33. střelecký pluk československých legií, jenž má být poprvé nasazena na řece Piavě.
17. června roku 1918 dochází k prvnímu nasazení nově vzniklého pluku kousek od San Dona, kde se střetávají s 98. vysokomýtským plukem a 21. čáslavským plukem. Opět jsou zde nuceni bojovat Češi proti Čechům. Celým střetem provází vojáky mírný hustý déšť. Legionáři se po celou dobu modlí, aby jim Italové přišli na pomoc, ale marně. Umírá zde 21 legionářů, 100 jich je zraněno a dalších 14 je odvedeno do zajetí a následně jsou popraveni. Mezi nimi je i Bedřich Havlena, příslušník 98. pluku a spoluzakladatel československé legie v Itálii.
Na řece Piavě se boje táhnou až do konce Velké války. Kvůli podkopané morálce vyhladovělé rakousko-uherské armády, četnému zajímání jejích členů nepřítelem, ale také díky odhodlání československých legionářů, o kterých později Benito Mussolini prohlásil: „Čechoslováci jsou snad nejlepší vojáci světa a nikdo tyto hrdinné syny české země nezadrží, aby nevydobyli svobody svému národu.“[2], bojovat za svou vlastní svobodnou vlast, byla poslední ofenzíva armády monarchie neúspěšná.
Na řece Piavě položilo svůj život několik stovek tisíc vojáků. I když tato bitva nebyla tak velká jako bitva na Sommě, svou krutostí se jí dokáže vyrovnat.
Před několika lety natočila Česká televize krátký dokument vyprávějící několik příběhů českých vojáků, kteří se účastnili těchto krvavých bojů na italské řece Piavě. Odkaz dostupný zde.
Zdroje:
1. Bitva na Piavě: boje první světové války očima českého pěšáka | Dotyk.cz. Svět se netočí, svět se posouvá | Dotyk.cz [online]. Copyright © [cit. 23.11.2022]. Dostupné z: https://www.dotyk.cz/publicistika/bitva-na-piave-boje-prvni-svetove-valky-ocima-pesaka-rakouske-armady-20180708.html?cast=2#kapitola
2. Piava 1918. Piava 1918-2013 [online]. Copyright © 2022 Piava 1918 [cit. 23.11.2022]. Dostupné z: http://www.piava1918.cz/domains/piava1918.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2&Itemid=12&lang=cs
3. Řeka Piava/Piave. Alpy – Alpské ubytování bez provize [online]. Copyright © 2010 [cit. 23.11.2022]. Dostupné z: https://www.alpske.cz/cs/piava.html
4. Bitva ba Piavě – Wikipedie. [online]. [cit. 23.11.2022]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Piav%C4%9B