Z mýtinky na mýtinku – Jakub z Jirch (03 druhá část)

Jirchář ve spánku blouznil. Před očima se mu dokola míhaly výjevy ošklivých, nelidsky se šklebících tváří, vynořujících se a zpět mizejících v temně zelených skvrnách okolo něj. Jeho myšlenky jako by se nechtěly ustálit, strnout a najít klidný, pevný přístav okamžiku tady a teď. Chyběl jim maják. Jakub cítil, že maják je někde blízko, téměř na dosah jeho vědomí i rukou. Avšak ruce byly spoutané, nemohl je natáhnout, aby se dotkl majáku navádějícího ho k přítomnosti, a jeho mysl byla zmatená, vystrašená, uzavřená do sebe, odmítající dotek světa plynoucího mimo ni.  

Slunce se již dostalo za vrchol své dnešní cesty a mířilo znovu dolů k obzoru, kde dennodenně mizelo. Stíny vrhané vysokými jehličnany chamtivě nenechávajícími projít ani kapičku slunečního světla pod své koruny ukrývaly i nenápadný tábor lapků rozléhající se na mýtince před ústím jeskyně vedoucí do temných útrob hory. Nikdo z lapků ani v nejmenším netušil, že hluboko v útrobách té jeskyně by našli domov a místo posledního spočinutí jednoho poustevníka, který se strachoval o osud Slunce. 

V kořenech vyviklaného modřínu na okraji této oázy zbojníků byl schoulený mladík pevně přivázaný ke kořenům jehličnanu. Přestože co chvíli vykřikl ze spánku či sebou nepředvídatelně trhl, nikdo mu nevěnoval pozornost, před ústí jeskyně vlastně ani nikdo krom něho nebyl.  

,,Co to sakra děláš? Pust mě! Já tě vykuchám!“ z jeskyně vyšli dva černě odění lapkové. Vyšli není správné slovo, jeden z lapků, ten mohutnější díky přilbě připomínající severské vodní vlky, za sebou vlekl o více jak hlavu menšího muže, lapku jménem Bojác. Vyšší lapka vyhověl slovům svého menšího společníka a surově s ním smýknul proti oblému balvanu až to zadunělo. 

Mohutnější lapka s okrouhlou přilbicí se jmenoval Redner. V jeho mateřském jazyce to znamenalo mluvka. Jméno to bylo výstižné, byl totiž němí. Redner se sobě typickým mlčením tasil meč a vykročil k Bojácovi. Ten už však stál na nohou, v každé ruce třímal dýku s tupým zubatým ostřím a bázlivě ustupoval dozadu.  

Ani jeden z dvou rozhádaných lapků si nevšiml mladé dívky zahalené v kožešinové přikrývce, která vyběhla z jeskyně za jejich zády a zmizela v jedné z rozpadávajících se chatrčí okolo nich. Ani jeden také nepomyslel na mladého rytíře Jakuba uvězněného u modřínu na druhé konci mýtinky. 

,,Snad by sis nemyslel, že bych tě chtěl okrást! Taková hloupost! Ne, ne, ne nejsi hlupák, to neříkám!“ Bojác se srdcem až v krku dál couval a snažil se němému vymluvit vlastní smrt. Byla by to jeho smrt. V souboji neměl žádnou šanci. Redner byl jedním z několika, kteří byli s Grausamem už před příchodem z jihu. Byl ze skupinky nejvěrnějších, nejobávanějších a nejkrvežíznivějších vrahounů, jenž rytíř lapka vedl. Bojác nemohl doufat ani v pomoc někoho jiného. Grausam s ostatními toho rána vyjel loupit až za řeku, vrátí se nejdříve za dva dny. To vše mu prolétlo hlavou. Musel se pro záchranu života spolehnout na svůj jazyk. 

,,No tak Rednere, já nic neudělal, ani nevím co jsem měl udělat!“ zoufale vykřikl Bojác.  

Rednerovy oči měly jasný pohled, pohled beze stopy po slitování a zaváhání. S jasným úmyslem vykročil vstříc svému protivníkovi. 

,,Nezabíjej mě, prosím! Co na to řekne Grausam až mě tady najde odkráglovanýho?“ to byl poslední zoufalý Bojácův pokus zastavit toho hromotluka před sebou od jeho jasného úmyslu.  

Redner se překvapivě zastavil. Meč nezasunul ani nespustil k zemi, jen přestal komíhat jeho špičkou ze strany na stranu. Myšlenkami zamířil ke svému krutému veliteli. V zuřivosti nad tím, co by na to řekl, ani nepřemýšlel. Rednerův do té chvíle ledový pohled změkl a zachmuřil se. Grausam byl pro něho i po těch letech nepředvídatelný ve všem jen ne ve své krutosti a ta krutost by mohla snadno díky tomuto udeřit na něj, na Rednera.  

Než se však stačil dopídit na čí stranu by se postavil jeho velitel, Bojác zamířil rychlým skokem k němu a bodl dýkou ve své pravačce. Statnější lapka však už zažil mnoho bitev na rozsáhlých pláních i nespočet těch opileckých a úder obratně vykryl.  

To Bojáce nezaskočilo, přes všechnu svou hloupost, kvůli které mu spílal nejen vůdce lapků, Rednerovu reakci čekal. Hbitě se otočil, dýka mu vyletěla z pravačky částí díky důraznému protivníkově krytu ale i díky jeho nevůli ji v ní udržet. Levačkou, v níž pořád svíral druhou dýku bodl po Rednerově obličeji. Ani teď nečekal úspěch svého riskantního až sebevražedného výpadu. 

Aby Redner mohl krýt svou tvář před bodnutím musel přitáhnout pravačku s mečem zpět k sobě a levačku nastavit Bojácově dýce do cesty. Dýka probodla jeho dlaň. Redner nezakřičel. Nestáhl tvář bolestí ani nezaúpěl. Místo toho odkročil, aby mohl tuto zbytečnost ukončit. 

Bojác spokojený s krví, která srčela s Rednerovi dlaně, hmatal pravačkou po opasku protivníka a dýce v ní. Chtěl do Rednera zabodnout jeho vlastní dýku. Zabodnout ji do jeho srdce. Dýku nenahmatal. Nebyla tam. Ruka nahmatala jen prázdnou pochvu. Pozdě si uvědomil důvod vzteku a zášti svého protivníka. Redner jen ztratil svou dýku a kvůli tomu teď a tady zemřu, pomyslel si Bojác pár tepů srdce před svou smrtí. 

Redner krokem dozadu získal dostatek prostoru pro švih mečem. Jeho protivník proti němu stál už beze zbytku vůle po odporu ztracené s jeho plánem pro záchranu života. Vysoký zbojník prudkým úderem oddělil Bojácovu hlavu od těla. Postava teď již bez jiskřičky života se zhroutila na zem. Přeživší lapka si k ní klekl začal znovu pátrat po své dýce. 

Stín ukrytý pod tlustou kožešinou se již chvíli plížil mezi chatrčemi okolo mýtinky. Opatrně našlapoval, vyhýbal se všem překážkám a mířil k mladému rytíři svázaném pod blízkým modřínem.   

Jircháře probudily zvuky hádky. K jeho vlastnímu překvapení se necítil mizerně. Byl pomlácený, prokřehlý zimou a netušil zda nemůže pohnout zápěstími kvůli provazům či omrzlinám. Ale jeho mysl našla pevný bod maják přítomnosti a nehodlala se ho vzdát. Toužil přemoci bezmoc, která ho svírala. 

 Jakub sbíral síly k převalení, když se nad ním objevil černý stín. Dlaň zakryla jeho ústa a Jirchář očima pohlédl po jejím vlastníkovi. Ve stínu zpod huňaté kožešiny vykoukla mladá dívka. Obličej měla zašpiněný a oči vystrašené. Mladý rytíř ty oči poznal. Poznal jejich žár, jenž nemizel ani teď. Poznal ten maják přítomnosti, kterého v blouznění nemohl dosáhnout. Vzpomenul si jak ho někdo ošetřoval, když ho uvázali u tohohle jehličnanu a vzpomněl si i na to, jak mu někdo téměř vnucoval doušky vody a kousky jídla, když nemohl přijít k sobě. To musela být ona. 

,,Tiše, mám tvůj meč, přeříznu to lano, dostaneme se pryč…“ dívka mluvila tlumeným vystrašeným hlasem a ke konci zmizela svým pohledem pryč od jeho. Vytáhla zpod kožešiny dýku, stejnou dýku po které tak usilovně pátral Redner, a začala přeřezávat lano. 

Mohutný zbojník přestal prohledávat mrtvolu svého bývalého kumpána a vztekle do něj několikrát kopl. Napadlo ho prohledat ještě Bojácovy věci, přeci by se s ukradenou dýkou neproducíroval přímo před ní, zamířil tedy k jeskyni.  

Lano povolilo a Jirchář protáhl ruce několik dní zkřížené za jeho zády. Dívka od něj odstoupila, z ramene sundala pochvu s mladíkovým mečem do teď ukrytou pod kožešinou a zaváhala. Redner stál na druhé straně mýtinky a hleděl jí přímo do očí.  

Minulou část vyprávění najdete zde

1 názor na “Z mýtinky na mýtinku – Jakub z Jirch (03 druhá část)”

  1. Pingback: Z mýtinky na mýtinku - Jakub z Jirch (03 první část) - gvmlisty.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *