Z mýtinky na mýtinku – Jakub z Jirch (03 první část)

Slunce se schovávalo za vrcholky hor a svými posledními silami barvilo nebe dočervena. Před mnoha a mnoha lety, ještě než lidé poprvé udeřili krumpáčem do zdejších hor, aby zanedlouho našli stříbrnou krásu krás, sledoval v těchto horách toto nebeská divadlo i jeden poustevník. Kdybyste ho potkali, nešťastným hlasem by se vás zeptal: ,,Kdo pomůže slunci, když každý večer krvácí a svou krví máčí nebeské beránky?“. Nikdo koho se optal, nevěděl, a on sám také ne.

Vítr pomalu unášel nebeské beránky dál a dál. Mezi posledními paprsky tohoto dne i mezi šednoucími mraky už ani moc nepřipomínajícími beránky plachtil havran. Ladně se proplétal mezi šedými nebeskými masami a neomylně se vyhýbal posledním dotekům slunce odstupujícího před tmou. Černý havran opustil bezpečí mraků a ve stále se zmenšujících kruzích začal sestupovat dolů. V hlubině vzduchu pod ní se ukrývaly z jeho pohledu nekonečné proudy stromů a bezpečně pod svými korunami ukrývaly pevnou zem. Havran už peřím na křídlech těsně míjel vrcholky nejvyšších borovic.

Když podlétl velkou ztrouchnivělou větev a usadil se na její mladší sestře, zahlédl malou mýtinku pod sebou a její dva hosty. Mýtinka to byla opravdu prazvláštní. Stála na místě několika spadlých jehličnanů už dávno rozložených v půdě. Jejich zmizení si mohli okřídlení poutníci jako černý havran těžko povšimnout, neboť větve okolních stromů zcela zakrývaly jakýkoliv náznak mezery vzniklé po jejich padlých bratrech.

Havran sletěl na zem k vyhořelému ohništi a svým ptačím pohledem probodl pochrupujícího mladíka před sebou. Tím mladíkem nebyl nikdo jiný než Jakub z Jirch. Jirchář si pohodlně ustlal na mechu posypaném jehličím a místo milenky k sobě pevně tiskl pochvu se svým mečem. Havran přiskočil blíže k němu, když se ozvalo zaržání. Havran zbystřil, roztáhl křídla a uletěl. Zpoza stínu vystoupil nádherný úctyhodný šedák Grissonant. Kůň drobně natočil hlavu za už nadobro zmizelým havranem, a když ve stoje málem znovu usnul, položil se nedaleko svého jezdce do mechu a zamhouřil oči.

Černý havran nebyl jediný, kdo při ořově zaržání zbystřil. Zbystřila také trojice téměř nerozpoznatelných stínů plížících se v nedalekém křoví. Stíny se začaly opatrně posunovat křovím blíže a blíže k mladému rytíři a jeho oři. Schovaní ve stínech a zeleni se zastavili na okraji mýtinky a dali se do tlumeného šeptaného hovoru.

,,Spí, šéfe“ začal Bojác a než ho stihl někdo přerušit pokračoval, ,,můžeme ho lehce zamordovat a pak okrást. Vidíte toho koně? Ten by určitě hodil slušnou sumičku u starýho Štallheta …“

Než stihl Bojác dokončit svou řeč o Jirchářově šedákovi, přerušil ho druhý lapka Látal: ,,Ano, a šéfe“, pokračoval s nevídanou záští v hlase: ,,ten jeho meč, to je mistrovská prácička, viděl jsem to, když ho na nás tasil, věřte mi, já …“

Teď ho na oplátku přerušil Bojác, ,,Viděl? Já si pamatuju jen, jaks hnedka hodil nohy na ramena a pelášil pryč!“

To si samozřejmě Látal nenechal líbit, ,,A kdo že zdrhal hnedka za Mlíčňákem?“, provokativně nadzvedl obočí, i když v té tmě to bylo sotva vidět, ,,Ty!“

Bojác už sahal po dýce u pasu, aby s ní mohl Látalovi ukázat, zač je radno ho urážet, ale lapka sedící mezi nimi, kterého oba oslovovali šéfe, je tichým hlasem šlehajícím jako bič umlčel.

Prostřední lapka si nechával říkat Grausam. Byl vznětlivý, nestálý, krutý, ale ve svém řemesle se vyznal lépe než kdo jiný a byl díky tomu neblaze proslulý ve zdejším kraji i daleko za jeho hraincemi. Teď soupeřil s touhou ty dva hlupáky vedle sebe na místě zabít. Lidského života si přestal cenit už před dlouhou dobou. Ne že by byli jen neschopní, oni ho i neskonale štvali a to se nepromíjí. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

Grausam okem zkušeného bojovníka, který si prošel nejedním nebezpečím a vyvázl ze situací pro jiné beznadějných, zhodnotil situaci. Ten mladík, o němž mu Látal s Páralem vyprávěli, ležel schoulený pod nepříliš teplou přikrývkou připomínající spíše starý rytířský plášť ani ne deset patnáct kroků od nich. Nepochyboval, že on sám s jedním ze svých původních zkušených kumpánů z jižnějších krajů, by s rutinní jistotou poslali tohoto mladíčka do říše mrtvých a bez potíží ukořistili jeho koně. Jenže teď s ním byli jen tihle dva neschopní hlupáci.

,,Odcházíme!“ řekl bez jediné stopy po jakémkoliv zabarvení ve svém hlase Grausam a plíživým krokem vyrazil do temnoty lesa. Dva zbylí lapkové na sebe zmateně pohlédli, jako kdyby před chviličkou nechtěli toho druhého ubodat dýkou a po chvilce vyrazili za svým vůdcem. Ani jeden z nich se neodvážil odporovat. Krutost a umění hrdlořeza stojícího v čele jejich bandy zažili již mnohokrát.

Příštího dne k ránu se Jirchář probudil. Rosa ho lechtala po tváři a první sluneční paprsky dne rozehrávaly hru stínů po celé mýtince. Vstal, otřepal ze sebe nános jehličí a pečlivě uklidil starý rytířský plášť, kterým se během noci chránil proti zimě, do sedlových brašen. Grissonant při tom na mladíka pohlédl, a jako by jeho pohled říkal: ,,Nemáš v tom vaku ještě jablíčko?“. Jakub se nevesele na svého čtyřnohého společníka usmál a zavrtěl hlavou. Poslední zásoby snědli už rána předešlého dne a mladíkovy útroby byly stejně hladové jako ty jeho oře.

,,Tímhle postáváním nic nedokážeme…“ tiše se odmlčel Jirchář v němém rozhovoru se svým koněm. Nevěděl, co by chtěl dokázat. Možná by mu stačilo jen přestat myslet na svou rodinu. Na jejich smrt. V břiše mu zakručelo, snad i díky tomu alespoň na chviličku jeho myšlenky zamířily jiným směrem. Posbíral posledních pár věcí, jenž včerejšího večera vybalil, naházel je zpět do vaků bez pečlivosti, kterou předtím věnoval plášti. S mečem pevně připnutým u pasu a už s jistotou usazený v sedle vyrazil na Grissonantovi po stejné cestě jako minulého dne jen opačným směrem.

Cesta se pořád líně táhla bez jediné změny a Jirchář byl myslí čím dál více vzdálený od reality. Grissonant se sobě vrozenou lehkostí a elegancí míhal kolem křovin a stromů přesahujících z lesa do cesty neomylně vybírající nejrychlejší a nejbezpečnější trasu.

Jirchář spatřil uprostřed zelené masy lesa okolo cesty jasně stříbrný odraz, ale než mohl jakkoliv reagovat, stalo se to. Jeho kůň naběhl do lana přetažené přes cestu. Bylo téměř zázrakem, že Grissonant při svém pádu nezalehl svého jezdce a nerozdrtil mu obě nohy či dokonce páteř. Jircháře zachránil starý zlozvyk, kterým vždy rád pokoušel své jezdecké umění, už v mládí miloval pocit balancování na tenké hraně života, čehož si nejraději užíval při jízdě s nohama vyvlíknutýma z třmenů. To mu dnes zachránilo život, když při Grissonantově pádu odletěl z koňského hřbetu a odnesl si jen několik pohmožděnin.

Jakubovi po pádu proudila krev žilami ještě rychleji, než když bojoval o vítězství v turnajovém klání pro jeho život osudném. Pohotově se po pádu vymrštil na nohy a sáhnul po jílci meče. Za jeho zády se však zpoza vysokého dubu obklíčeného borůvčím vynořil mohutný lapka a úderem svého barbarsky vyhlížejícího kyje ho odeslal do mrákot.

Na další pokračování se můžete těšit zase za týden!

Doufám, že si Jirchářova dobrodružství užívate stejně jako já ba ne více 🙂

Tomáš

Předešlý díl vyprávění najdete zde

Další dobrodružství Jakuba z Jirch zde

2 názory na “Z mýtinky na mýtinku – Jakub z Jirch (03 první část)”

  1. Pingback: Přeneslavný návrat - Jakub z Jirch (02) - gvmlisty.cz

  2. Pingback: Z mýtinky na mýtinku - Jakub z Jirch (03 druhá část) - gvmlisty.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *