ZAČAROVANÝ KRUH

Karolína dřepěla dobrých dvacet minut, které jí připadaly jako dvě hodiny, na dámských toaletách a slzy se jí jenom hrnuly z očí, no, skoro jako z Niagarských vodopádů, kde byla loni pár dní na dovolené se svým ještě donedávna milovaným. Kolena jí z toho dřepění na studených dlaždičkách bolela jako nikdy, ale stále zdaleka neměla na bol jejího srdce.  I přesto vše se jí dařilo nevzlykat nahlas, takže ji nezaslechla žádná z kolegyň, které se co každou chvíli vzájemně vyměňovaly v některé z vedlejších kabinek, anebo se zkrášlovaly v zrcadle a přitom kradmo potahovaly z cigaret, protože se v celé budově pochopitelně nesmělo kouřit. Když už byly u toho, tak také některé zvesela zdrbly nepřítomné kolegyně a vlastní i nevlastní manžele a zase kvapně mizely za dveřmi. Když měla Karolína pocit, že už jí nezůstala ani slza, otřela si oči kapesníčkem a proklouzla k volnému umyvadlu. Pořádně se omyla hodně studenou vodou, pak si upravila make-up, obtáhla obočí a dílo korunovala rtěnkou.

Měla štěstí, jako zázrakem po celých deset minut, co trvala její zkrášlovací procedura, žádná ženská nevtrhla z chodby do dveří. Nikdo ji tedy neviděl, že musí svou fasádu pracně obnovovat v půl jedenácté dopoledne, nikdo nemohl pojmout ani sebemenší podezření, že snad něco není s Karolínou v pořádku. Považovala se za krásnou a schopnou – ale i strašně pitomou. Jenže na to poslední přišla teprve nedávno. Přesně řečeno, onoho pátku po ránu, nedlouho po osmé hodině, když nesla svému šéfovi složku s poštou a taktéž i jeho první ranní šálek kávy. Pečlivě za sebou zavřela vypolstrované dveře a stiskla malé tlačítko na jejich zárubni s vědomím, že když tak učiní, rozsvítí se nejen tmavě červený nápis „Nevstupovat“, ale zasune se i ocelová závora, která zamezí vstupu případných negramotných spolupracovníků.

„Jak jsme se dneska vyspinkali, miláčku?“ zeptala se láskyplně šéfa. Miláček měl čtyřicítku hezkých pár pátků za sebou, ale nějak ten fakt nehodlal brát na vědomí; šéfovského místa se domohl až v posledním pětiletí a držel se ho tím pádem zuby nehty. Podle zásady, že mezi slepými bývá jednooký králem, patřil ostatně mezi nejschopnější manažery těžce zkoušeného podniku, který bojoval už druhým rokem o přežití. „Díky za optání,“ usmál se uštvaně, jako kdyby den už končil a ne teprve začínal. „Bolí mě hlava,“ zachroptěl, jako kdyby se už týden nenapil vody, „Měl bys zaskočit k doktorovi, brouku,“ pohladila ho něžně a jala se mu poklízet věci na psacím stole, na němž už stihl vytvořit nepopsatelný zmatek. „Mimochodem, já u něj už byla!“ „Ano?“ opáčil bez většího zájmu. „U zubaře?“ „U gynekologa, miláčku,“ usmála se jeho okázalé roztržitosti. Tedy, ona to vůbec nebyla roztržitost, kdepak, ale o tom v onu chvíli ještě neměla tušení – miláček přece náramně věděl, k čemu se dívka chystá, a snažil se jen předstírat nevědomost, stejně jako pštrosové, kteří zastrčivše hlavu do písku, se stávají, aspoň ve vlastních očích, neviditelnými. „Jsem v tom, miláčku,“ pravila Karolína věcně a vzápětí sklouzla do romantického tónu, neboť byla upřímně zamilovaná a v tu chvíli ještě vlastně i převelice šťastná. „Je to tak, jak jsem si myslela. Budeme mít spolu malinkého Jarouška!“

Její šéf a milenec v jedné osobě se jmenoval Jaroslav a se svou právoplatnou manželkou, po jejímž boku prožil už dvě dlouhá desetiletí, zplodil dvě skoro dospělé dcery, bezmála tak staré jako Karolína. Občas, ve slastných chvílích, jež v posledních měsících prožíval se svou sekretářkou, kde a kdy se jen dalo, připouštěl, že by si velmi přál syna. Karolína z toho vyrozuměla, že by onen vytoužený potomek mohl být společným dílem, a tak asi před čtvrt rokem přestala polykat antikoncepční pilulky. Upřímně řečeno, Jaroslav ji v okamžicích slasti nikterak nezrazoval od představy, že jejich vztah je i z jeho strany hluboký, čemuž taková zamilovaná devatenáctka snadno uvěří, zvláště když tomu svou celou podstatou uvěřit chce.

Karolína měla prvního kluka v šestnácti a sex ji tehdy dvakrát nenadchl, nicméně holky na ekonomce soudily, že aspoň jednou týdně se sluší věnovat alespoň chvíli vzájemného pomilování nějakému mládenci jaksi se vším všudy. Ale radši pány střídat, protože na vážnou známost je po maturitě času habaděj. A tak Karolína po mnoha chvilkových zážitcích, odbytých na lavičce v parku, na chatě či v autě, hledala něco opravdového – a nalezla svého prvního šéfa, inženýra Jaroslava Kovandu.

Když u něj nastoupila v kanceláři, tři týdny trvalo, než si jí pořádně všiml. Choval se poněkud nadutě a ani v nejmenším se jí nelíbil. Dokonce uvažovala o tom, že dá výpověď ještě ve zkušební lhůtě a najde si místo jinde, v nějakém menším podniku. Pak jí ale zničehonic v den jejího svátku přinesl kytku a pozval ji na večeři – a téhož večera se taky poprvé pomilovali. Jaroslav si půjčil klíče od ateliéru svého kamaráda, reklamního fotografa, a všechno bylo nádherné, včetně poněkud bizarního prostředí. Karolína dala do tří dnů sbohem svému poslednímu mladému nápadníkovi a pak s úžasem shledávala, že se lze propadat do hlubin lásky nikoli po dnech, ale dokonce po hodinách. Jaroslav se jevil jejím očím skvělým mužem, a třebaže si dávala náramný pozor, aby svůj vztah k němu nedala najevo před některou z kolegyní, starala se o něj naprosto vzorně a všichni ostatní šéfové nutně její dokonalý servis inženýru Kovandovi museli závidět. A to ještě netušili, jak skvělé služby mu Karolína poskytuje, když za ní zapadnou polstrované dveře a rozsvítí se nápis „Nevstupovat“.

„Zatraceně,“ zasykal Jaroslav nerudně a polekaně a odstrčil Karolínu, která se mu už hodlala vyhoupnout na klín v touze pomazlit se. Jindy to její šéf nadšeně vítal jako nevšední zpestření pracovní doby. „Za pár minut má přijet investor, musíme si připravit podklady na poradu. Tak tady neblbni a jdi mi najít tu modrou složku!“ Trochu uražená, ale pořád usměvavá Karolína se vydala ke dveřím. Čekala, že ji Jaroslav zasype polibky, že ji sevře v náručí, že jí špitne něco něžného… Zkrátka, čekala reakci z dívčího románu, kde muži na sdělení sladkého tajemství reagují roztomilým třeštěním. Jenže tohle byl život a Karolína byla ochotná to pochopit. Mockrát se o podobné možnosti s Jaroslavem bavili v těch líných a něžných okamžicích po milování; zvlášť v posledních týdnech na ni Karolína cílevědomě zaváděla řeč, když začala mít podezření, že je těhotná, ale ještě zůstávala nejistá. „Co bych dělal, kdybys čekala dítě?“ opakoval Jaroslav. „Holky jsou už velké a moje žena nesnesitelná. Rozvedl bych se a vzal si tebe a byli bychom spolu šťastni až do smrti.“ Řekl to nejméně pětkrát. Každopádně tolikrát, že jeho slovům uvěřila a začala je považovat za čirý fakt.

Minulého odpoledne, když se vracela domů z gynekologie, usmívala se a tekly jí slzy, zastavila se u výlohy jednoho módního salónu a obhlížela si s bušícím srdcem vystavený svatební model… „Poslyš, nemůže se ten tvůj doktor… Nemohl se splést?“ řekl Jaroslav teď. „Já vím, já vím, asi těžko. No, co se dá dělat… Budeme muset… Martinek, to je ten kámoš, co nám pronajímá ateliér, má určitě nějaké konexe, protože s modelkami je pořád něco… Hmm, chápeš… Sežene ti doktora, samozřejmě žádná černota, v nemocnici, ale aby to šlo bez průtahů a abys nemusela chodit po nějakých vyšetřeních. Strnula, jako kdyby do ní udeřil blesk. Nevěřila svým uším, a přece věděla, že jí lhát nemůžou.

„A teď sebou hoď, potřebuji kompletní dokumentaci k tomu projektu, za deset minut je tu ten mizera a já nemám v ruce nic, jestli něco nevymyslím, jsme nahraní…“ Stiskla skryté zajišťovací tlačítko dveří, planoucí nápis v předpokoji zhasl. Vyšla ven a zavřela za sebou. Hledala pak šanony v pořadači a slzy jí tekly z očí, toho dne poprvé, ale rozhodně nikoli naposledy. Investor, velké zvíře v obchodu s realitami, přišel s pětiminutovým zpožděním, pochválil Karolíně blůzičku a vyžádal si kávu černou jako noc a sladkou jako láska mladých dívek. Říkal to tak vždycky a poprvé to Karolíně připadalo docela vtipné. Podesáté jí s tou větou už lezl na nervy a dneska měla chuť vylít mu šálek oné kýžené kávy na jeho pleš.

Ale neudělala to, ještě pořád si říkala, že se všechno srovná, jen co si s Jaroslavem v klidu promluví. Je prostě přetažený, má starosti s firmou a já na něj vybafla tak neomaleně a bez přípravy, peskovala se v duchu. To by se vyděsil každý, přesvědčovala sama sebe. Představovala si, jak Jaroslav vychází ze dveří své kanceláře, bere ji do náruče a ruku v ruce odcházejí chodbou plnou zkoprnělého úřednictva vstříc šťastným zítřkům. Ale v hloubi své romantické duše už věděla, že se žádné oslavy konat nebudou.

Kamarád Martínek měl skutečně ty správné známosti na pravých místech A zařídil vše naprosto dokonale, dokonce osobně Karolínu do nemocnice zavezl diskrétně svým sporťákem. Neopomněl ji ujistit, že se na něj může kdykoli obrátit i napříště. „Přítelkyně mých přátel jsou i mými přítelkyněmi, abych tak řekl,“ prohlásil mlsně a položil jí chladnou ruku na stehno. „Doktor to zvládnul, žádný kiks,“ zazpívala kdysi Helena Vondráčková, „kam se poděl dědic firmy Robinson a spol. – narodí se možná dívce X…“ No, tak téhle se holt nenarodí, říkala si hořce Karolína o pár hodin později.

Vzala si v práci řádnou dovolenou a odjela k tetě do jižních Čech. Když se za čtrnáct dní vrátila a přišla do zaměstnání, strnula hned ve dveřích. Na její židli v šéfově předpokoji seděla u počítače nějaká dlouhovlasá dívka a zbožně hleděla na Jaroslava, který jí právě cosi vykládal. „To jste vy, Karolíno?“ zabreptal šéf jako dočista totální tupec, „vypadáte opravdu báječně, celá opálená a odpočinutá! Zajdeme na moment ke mně, ano?“ Vešli do kanceláře, Jaroslav tichounce zavřel polstrované dveře, ale tlačítko, rozsvěcející varovný nápis a zasouvající bezpečnostní závoru, nechal na pokoji. „Promiň, nějak jsem zapomněl, že už přijdeš, musel jsem si vzít záskok, práce je moc, chápeš…“ Chápala. Méně už ale chápala, že ona se má zatím odstěhovat do účtárny v suterénu, kde prý nutně potřebují výpomoc. „Michaela, to je ta holka vedle, se mnou teď dělala na jednom projektu, vyzná se ve všem dokonale, než by ti všechno vysvětlila, ztratili bychom čas,“ s pohledem na hodinkách vykládal Jaroslav. „Doděláme to během týdne a pak se pochopitelně zase vrátíš ke mně a já zas k tobě…“ Políbil ji letmo na tvář, ale bylo to jako dotek motýla. Rty měl studené a úsměv neupřímný. Takhle asi líbal Jidáš Krista, prolétla jí myšlenka hlavou. Vyšla ven, ale ještě pořád trochu věřila, že za týden bude zpátky v Jaroslavově předpokoji.

V účtárně brala o dost míň, seděla ve velké místnosti s tuctem ženských, které se ustavičně hašteřily a největší harpyje z nich byla šéfka, kostnatá fúrie. Jenže slíbený týden uběhl, protáhl se na dva a potom uplynuly tři a ještě celý měsíc. Ale jak to bývá mezi ženskými neslavnou tradicí, tak se k ní sporadickým drbáním, kterým si zkracovaly čas v dlouhých chvílích, tehdy doneslo, že několik z jejích nových kolegyň, mezi nimi i její šéfka, s ním mělo v minulosti zálet, ale Karolína nad tím v té chvíli pouze mávla rukou. Tohle by přece nikdy neudělal. Ona byla jeho vyvolenou, proč by ztrácel čas s jinými? Začala uvažovat nad tím, že by mohla zajít Jaroslavovi aspoň připomenout, že už nadešel jejich čas, ale pořád nedokázala uvěřit tomu, že nepřichází on za ní. Na povrch se začaly dostávat pochybnosti o jeho záměrech. Přece ji tak miloval, anebo snad lhal opravdu v každou hezkou chvíli? Ona už k němu, kupodivu, necítila nic, nebo skoro nic. Zbyla hořkost, smutek, rozčarování, lítost nad ztraceným ideálem.

Ale pořád čekala, že Jaroslav přece jenom přijde – minimálně proto, aby se omluvil, aby jí poděkoval, že nedělala potíže, a když jí poručil, odešla poslušně i na potrat. Párkrát pana inženýra, jak mu teď v duchu ironicky říkala, zahlédla v hale, anebo u oběda v podnikové jídelně, ale on si jí buď nevšiml, anebo dával náramný pozor, aby se jejich pohledy nesetkaly. Sedm týdnů po návratu měla co dělat v šéfovském patře. Nesla tam jakási lejstra a když je odevzdala, nedalo jí to a nahlédla do Jaroslavovy kanceláře. Předpokoj zel prázdnotou, ale dveře šéfovy pracovny zůstaly pootevřené. Přistoupila k nim. Pan ředitel stál se svou plavou sekretářkou u okna a nevěděli o světě; v tak vášnivém objetí byli propleteni! Připadalo ji, jako kdyby hleděla do zrcadla. Tohle bývala Karolína, ne ta čůza.

Karolína tichounce odešla, neměli ani tušení, že je někdo viděl. Ale toho dne snad poprvé pocítila, co je nenávist. Opravdová nenávist! Šílená, spalující… Vražedná.

Táta vyspával doma po noční. Když odešel od policie, dělal strážného u jedné hlídací agentury. Karolína věděla, kam schovává služební pistoli, mohutně vyhlížející belgickou devítku. Byla těžká, rozhodně se nehodila do dámské kabelky. Ale vešla se tam. Karolína smutně pohlédla na spícího tátu. Žili sami, máma dávno umřela. Sežrala ji rakovina. Najednou jí táty přišlo strašně líto, ale nenávist v jejím nitru rychle nabyla znovu na hořkosti.

Odlákat blonďatou děvku z Jaroslavova předpokoje bylo překvapivě snadné. Stačilo zavolat přes centrálu, že jí doma praskla voda. Ani se nesnažila měnit hlas. Dívala se pak, jak ta mrcha poděšeně vyběhla z prosklených dveří budovy. Uvědomovala si, že tohle udělala, aby ji jenom nebyla nucena ublížit. Moc dobře věděla, že tohle mohla být ona sama. Ani si nedokáže představit, kolik dalších před ní mohl takhle podle obalamutit. Povzdechla si nad tím nekonečným kruhem a pak vešla dovnitř. Ve vrátnici se slibně usmála na mládence ze strážní služby, dokonce jí dvorně podržel dveře výtahu. Šéfové sídlili v posledním patře, až u nebe. Vyjela rovnou tam, v účtárně jí nikdo k srdci tak nepřirostl, aby snad pociťovala touhu se rozloučit. Jaroslav stál u svého psacího stolu, zády ke dveřím, a telefonoval. Mohla tedy nepozorovaně vejít, zavřít za sebou a stisknout tlačítko. Nade dveřmi se zvenčí rozsvítil červený nápis, tak jako dřív, a závora neslyšně vklouzla na své místo.

Když pan ředitel zavěsil, stála s pistolí už odjištěnou a nataženou. Držela ji v obou rukou, jak ji to táta za mladších let učil, ale stejně ji první výstřel kopl tak, že málem upadla. Kulka roztříštila Jaroslavovi rameno a jeho bolestný jekot pronikal snad i zdmi. Chybami se člověk ale učí, druhý zásah byl už lepší – šel přímo vpravo do prsou.

Pan inženýr padl na kolena a začal zoufale žebronit o smilování. Karolíně ale přišlo, že skoro ohluchla a tak se k ní žádná z těch ubohých proseb nedostala. Třetí kulka ho ale zabila dočista, vletěla mu do levého oka a urvala celé temeno lebky. Dokončila práci, kterou nikdo jiný předtím nezvládl. Ukončila ten začarovaný kruh, který by byl jenom odsouzen

k opakování. Čtvrtým výstřelem roztříštila Karolína obrovskou okenní tabuli, jež tvořila vlastně jednu ze stěn kanceláře. Normálně se vůbec nedala otevírat, nebylo to třeba. Karolína odhodila pistoli na koberec, vylezla na parapet – a bez zaváhání se vrhla ven, do té modře za oknem. Na okamžik ji uchopil do náruče vlahý vítr a jí se na vteřinu vážně zazdálo, že se snad vznáší vzhůru, avšak potom zemská tíže přece jen zvítězila na celé čáře a posledních pár vteřin jejího života uteklo rychleji než voda…

A smrt k ní byla vlastně milosrdná. Nebo přinejmenším – dost rychlá.


Jakub Lustig

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *