Se zvířaty je to vesměs jako s lidmi. Ani u zvířete a ani u člověka si nikdy nemůžete být jisti, co se mu právě honí hlavou, jak bude reagovat a co vymyslí. Předvídatelné to začíná být až tehdy, když si uvědomíte, že každý máme nějaký vzorec chování, podle něhož se v určitých situacích zachováme. Tím pádem se naše chování začíná stávat předvídatelným. To samé platí i u zvířat, avšak někdy nastane situace, nad níž nám začíná rozum stát.
Nedávno jsme například zjistili, že i takoví králíci mohou mít krizi středního věku. Přišli jsme na to díky Čendovi, který se již nejspíš může honosit titulem prapradědeček, ba možná že i dokonce praprapradědeček. S tím si ale nejsme tak jisti, protože poslední zprávy o jeho vnučce, která se přestěhovala asi třicet kilometrů od svého rodiště, jsou ty, že se stala matkou. Tyto zprávy jsou ale už rok a něco staré, takže se již určitě i ona stala babičkou.
Zpět ale k Čendovi a jeho krizi středního věku. Asi vám na mysli vyvstává otázka, jak jsme vlastně na onen nepravděpodobný fakt přišli a jak se taková krize středního věku u králíka pozná. Jelikož Čenda přestával pořádně baštit, rozhodli jsme se, že ho necháme prohlédnout zvěrolékařem, aby náhodou náš flekáč neměl nějaké zdravotní problémy. Veterinář však shledal našeho dědulu zdravého a ve velmi dobré formě. Domů jsme se vraceli tedy bez odpovědi, takže jsme uraženého králíka vrátili nazpět do jeho kotce, dali mu jeho obvyklou stravu, jež se skládá ze sena, vody a trochy obilí, a nechali ho v klidu.
Druhého dne jsme se vydali našeho produktivního chlupáče zkontrolovat. Jaké překvapení však najdeme v jeho pelíšku by nás v životě nenapadlo. Otevřeli jsme branku od jeho kotce a šokovaně jsme hleděli na to, co mělo být Čendovou zásobou jídla na jeden den. Ona kupička sena byla totiž nepovedenou napodobeninou Westminsterského paláce a málem rovnou i s Temží. Čenda seděl s hrdým posedem vedle svého výtvoru a sledoval naši reakci na to, co se svými malými tlapičkami a stejně malou tlamičkou s ostrými zuby dokázal za jednu noc postavit. Jelikož jsme však nebyli schopni jediného slova, došel chlupáč zřejmě k závěru, že jsme jeho dílo nepochopili, čehož se velmi ulekl a s největší pravděpodobností si od toho odvodil, že se mu jeho stavba nepovedla. Frustrovaně skočil do nádvoří paláce a před našimi zraky začal své dílo upravovat a přestavovat. Po celou dobu onoho procesu po nás očkem koukal a sledoval, kdy se naše reakce změní.
Tato situace se opakovala prakticky každý den s tím, že jsme tam postupně objevili Pražský hrad, Velkou čínskou zeď, Říp, Koloseum, Zimní palác a v neposlední řadě také něco, co mělo být zřejmě Eiffelovou věží, vedle které byl dostavěn Vítězný oblouk. Všechno seno, z něhož se měl náš chlupáč nasytit, padlo na jeho architektonické pokusy, o nichž jsme se ho snažili přesvědčit, že i když jsou povedené, tak nikoho zajímat v dnešní době nebudou. Po nějaké době skutečně pochopil, že to nemá cenu, a tak svou kariéru architekta ukončil. Začal se normálně stravovat, přibíral zpět svou ztracenou váhu a my se radovali, že jeho krize je již za námi.
Radost však byla více než předčasná. Když jsme přišli o několik dní později, abychom všem našim ušatým kamarádům rozdali jejich příděly, přišli jsme na to, že hned vedle misky s vodou si náš flekáč vytvořil políčko, na němž mu již začalo klíčit jím zaseté obilí. Jeho nový koníček nás překvapil, avšak daleko příjemněji než jeho předchozí. Když se nyní rozhodl býti farmářem, svým způsobem to znamenalo, že se o sebe stará, protože chce mít přehled o tom, co vlastně konzumuje za stravu. Za další to znamenalo také to, že bychom mohli mít daleko více obilí pro jeho ušaté kamarády, takže bychom se mohli daleko méně stresovat o to, jestli nám obilí na poli zlikvidují myšky a podobná ničitelská stvoření, vůči kterým babička odpradávna silně vystupuje.
Jeho farmářská kariéra však byla ukončena omylem, poněvadž při jednom čištění kotců jsme si nevšimli, že společně s tím, co jsme chtěli vyvést na hojník vyhazujeme i jeho roztomilé políčko s ovsem a ječmenem. Po tomto incidentu není divu, že se s námi odmítal bavit. Ublíženě se na nás díval a znovu začal odmítat jídlo.
Marně jsme si lámali hlavu, jak svůj hřích odčinit a jak přesvědčit Čendu, že si ho velmi vážíme. Ušák seděl vždy v rohu kotce a frustrovaně na nás hleděl.
Nakonec jsme se rozhodli, že se necháme inspirovat lázeňskými procházkami, a tak jsme začali Čendu brát na obchůzky kolem domu. Brzy si tedy rozšířil své teritoriu a mimo jiné si přivlastnil i kurník a psí boudu. Náš čtyřnohý hlídač se na něj vždy žárlivě díval a přemýšlel, jak toho vetřelce zničit, protože přeci to malé ušaté stvoření nemůže být největší mazel a oblíbenec v domě. Naše fenka se tedy vždy uraženě sebrala a šla si postěžovat svému páníčkovi, jak jsme na ni oškliví a že jestli toho vetřelce okamžitě nevrátíme tam, kam patří, tak mu přidělí nové místo hned vedle kuřete, které si dala k obědu.
Při jednom návratu ze zdravotní procházky se Čenda střetl s bílou králičicí majíc černá ouška. Byla to láska na první pohled a vždy, když se náš zamilovaný ušák vracel ze své pravidelné procházky, se ke své vyvolené snažil marně dostat. Podle pohledu oné králičice bych si však dovolila tvrdit, že Čendovy city rozhodně nesdílela a později se před ním raději ve svém kotci začala schovávat, aby ji nemohl spatřit. V tu chvíli jsme jen doufali, abychom jednou nenašli Čendu s krumpáčem, čelovkou a lopatičkou, jak se snaží ke své vyvolené, která ho však očividně odmítá, dostat. Celá králičí láska však vyvrcholila tím, když Čenda zjistil, že ona samička již byla březí s někým jiným a že vrhla asi pět malých uzlíčků, o něž se nyní starala.
Po výše zmíněném nešťastném zjištění se mi Čenda usadil na klíně a z celé své frustrace nad neštěstím, které ho potkalo, se rozhodl, že spořádá babičce truhlík muškátů. Jakmile to však babička uviděla, dostal náš chlupáč za uši, že se muškáty papat rozhodně nebudou. Jak ale všichni víme, zakázané ovoce chutná nejlépe. Nejspíše z toho důvodu se flekáč rozhodl, že bude pronásledovat milou babičku a jakmile se dostanou k oněm zakázaným rostlinám, pustí se do nich před jejími zraky a spořádá jich celý truhlík. A náš čtyřnohý hlídač jen tiše sedí a má spokojený výraz na tváři, protože s tímto vetřelcovým přístupem je velká pravděpodobnost, že to místo vedle kuřete bude brzo obsazené.