Mnohé země se v průběhu předchozích sedmdesáti let pokoušely o to dostat člověka do vesmíru, ale k dnešnímu dni se jen třem z nich podařilo docílit pilotovaného kosmického letu – USA, Rusku a Číně. Číně se tohoto podařilo za nezanedbatelné vědecké podpory tehdejšího Sovětského svazu, ale stejně se řadí mezi vesmírné velmoci. V tomto střetu, který by se dal řadit mezi konflikty studené války mezi Sovětským svazem a USA, se obě země přetahovaly o to, která jako první sestrojí umělou družici, jaká dostane nejdříve člověka do vesmíru a hlavně o to, který národ jako první dobije Měsíc. Avšak těmto velmocem překvapivě konkurovala ještě jedna nepoměrně menší země – africká Zambie.
I když to může znít absurdně, tak tento národ, který se pravidelně umisťuje na vrchních příčkách, co se chudoby a negramotnosti týče, měl svůj vlastní vesmírný program. Nicméně, jeho chudý původ se projevil i po technologické stránce a tak zůstává jenom úsměvnou historickou obskuritou. Dodnes tak visí ve vzduchu otázka: Mysleli to „afronauti“ vážně, nebo šlo o vtip?
Zambijská vesmírná akademie
Někdy na začátku 60. let se Zambijský bojovník za svobodu, voják a učitel Edward Makuka Nkoloso (1919-1989) rozhodl porazit hlavní světové mocnosti v závodu o měsíc. Proto se rozhodl založit Národní zambijskou akademii věd, vesmírného výzkumu a filozofie, kde se mohl naplno věnovat výzkumu. Obsadil opuštěnou farmu, kde vzniklo hlavní výzkumné centrum „Zambijské vesmírné akademie“, v níž se nechal jmenovat generálním ředitelem ústavu a šéfem výzkumu v jedné osobě. Jednalo se o velmi odvážný krok pro čerstvě zrozenou instituci v zemi, jež byla ještě nedávno známá jako Severní Rhodesie. Až po dlouhých letech tlaku ze strany černé většiny se zemi podařilo osvobodit od britských utlačovatelů. Právě v letech, kdy Nkoloso měnil své sny o dobytí vesmíru v realitu, bojoval mladý stát nejen s vybudováním alespoň základní elektrické sítě, ale vůbec s udržováním v chodu.
Vesmírní misionáři
Stejně jako podmínky za kterých program vznikal, tak i jeho cíl působil poněkud směšně. Nkoloso totiž plánoval šířit křesťanství na nejbližších planetách, tedy vyslat prvního člověka na Měsíc a později i Mars. Sám inovátor prohlásil, že byl inspirován tím, když poprvé letěl letadlem a byl hluboce zklamán, když mu ho pilot odmítl za letu zastavit. Měl totiž v plánu se projít po mracích. Také proto se jich rozhodl dosáhnout svépomocí. Taktéž se mu podařilo sestrojit primitivní dalekohled, díky němuž se dostavily první výsledky: „Studovali jsme z naší základny planety pomocí teleskopu a nyní jsme si jisti, že vesmír obývají primitivní domorodci.“ Nkoloso se následně celkem osvíceně zavázal, že jakmile se mu podaří dostat první kosmonauty na Mars, tak zde nechá postavit kostel a pokusí se tamější obyvatele konvertovat ke křesťanství.
Africké děti a kočky patří do vesmíru
Práce zahájil v opuštěné farmě zhruba 11 kilometrů od hlavního města Lusaky. Klíčovou částí vesmírného programu byl 200 litrový barel na naftu, v němž se „afronauté“, jak je Nkoloso nazýval, kutáleli ze svahu. Snažili se tak improvizovaně simulovat stav beztíže a především obtížný návrat z vesmíru. Rovněž museli chodit po rukou, běhat do kola a houpat se na pneumatice zavěšené do větví, což mělo napodobit nepřítomnost gravitace. Do hlubin vesmíru se mělo vypravit tucet misionářů ve školním věku a dvě kočky. Kočky měly podle slov Nkolosa sloužit k tomu, že až se astronaut přiblíží k povrchu planety, tak je vyhodí na povrch planety a zjistí tak, zda je obyvatelná i pro člověka. Raketa pojmenovaná D-Kalu 1 byla ve tvaru bubnu o rozměrech 2 až 3 metry a dostala jméno na počest prvního prezidenta Kennetha Kaundy. Zařízení bylo vyrobeno z kombinace hliníku a mědi, přičemž Nkoloso tvrdil, že je k cestě již připravený.
Kalendář vesmírného programu a neřízený sex
Zambijský vesmírný program však přes vzrůstající zájem médií neběžel právě podle jeho představ. Vládu úsilí ředitele vůbec nezajímalo a na vybavení tréninkového centra nepřispěla ničím jiným než pozemkem opuštěné farmy. Ačkoliv se Nkoloso obrátil s žádostí o grant na SSSR, Izrael, USA, Spojené arabské emiráty či UNESCO, dostalo se mu pouze kalendáře s tematikou kosmického programu. Morálka posádky také kvůli tomu začala brzy upadat. Největším nepřítelem příprav se stal nekontrolovaný sex, což vbrzku vyvrcholilo těhotenstvím vybrané kosmonautky Matha Mwamba, která následně farmu opustila a vrátila se k rodičům, což se neobešlo bez mediální pozornosti. Rozklad, na poměry Zambie možná až moc ambiciózního programu, nikoho nepřekvapil. Pro mnohé členy zambijské vlády se stal Nkoloso obdobou vesnického idiota, který podává právě zrozenou zemi západním médiím v nepříliš lichotivém světle, a od veškerého jeho snažení se raději distancovali.
Život Edwarda Nkolosa
A tak se v roce 1969 první člověk prošel po měsíci, avšak vlajka, která na něm zůstala vlát, nebyla zambijská, ale americká. Zambijský vesmírný program se nestal ničím víc než terčem posměchu, avšak není jasné, zda ne účelně. Kým jeho ředitel vlastně byl? Myslel to vážně?
Edward Makuka Nkoloso se narodil v roce 1919 v Severní Rhodesii. V dospívání se přihlásil do misionářské školy, kde se naučil francouzsky a latinsky. On sám se chtěl stát knězem, avšak nedlouho po dokončení zdejší variace maturity byl naverbován do cizinecké legie Velké Británie a zúčastnil se druhé světové války. V průběhu bojů byl dokonce povýšen na seržanta. Zájem o vědu poprvé projevil, když mu zájemce ukázal, jak pracovat s mikroskopem. Po válce chtěl založit vlastní školu, avšak to mu britská administrativa zakázala. Proto se připojil k místnímu odboji a stal se aktivistou a bojovníkem za svobodu. V roce 1956 byl zatčen a po dobu dalších dvou let vězněn. Nkoloso prohlásil, že během jeho věznění byl vystaven krutému mučení. Po propuštění pokračoval v odboji a dokonce se spřátelil s Kennethem Kaundem, který se později stal prvním zambijským prezidentem. Stal se učitelem a v průběhu jeho života učil latinu, matematiku a hlavně vědu, kterou hluboce miloval. V roce 1983 dokonce získal diplom z práva.
Vtip, nebo šílenství?
Většina jeho přátel se shodla na tom, že byl velice vzdělaný. To, co lidem z jeho okolí ale nebylo jasné, byl jeho duševní stav. Někteří se dokonce domnívali, že se na něm projevily následky mučení, kterým si prošel po jeho zatčení.
Kypřan Andrew Sarandis, který se připojil k zambijskému boji za svobodu, vzpomíná na klíčový moment ve Nkolosově životě, kdy jej zajala rhodesijská policie: „Zavřeli ho a mučili. A on to prostě nezvládl.“ Podle něj tak Nkoloso počátkem 60. let ztratil kontakt s realitou.
Ale ne každý si myslí, že program myslel vážně. Jeho syn Mukuka tvrdí, že doopravdy šlo o krycí operaci. Na farmě prý kromě kadetů trénovali i bojovníci za svobodu z afrických zemí, jimž se v té době ještě stále nepodařilo získat samostatnost – a vesmírný projekt měl jen odvrátit pozornost. Nkolosovy proslovy k reportérům pak byly údajně ironické, dokonalé zosobnění suchého humoru s vážnou tváří. Tiskový mluvčí zambijské ambasády ho v roce 1964 označil za „ve skutečnosti velmi sečtělého muže“ a program za „jeden velký vtip“. Zatímco si tedy prý Nkoloso hrál na idiota, zajišťoval vojenský trénink budoucím reprezentantům nezávislých států.
Ať už byla zambijská honba za měsícem zástěrkou pro trénování partyzánů, nebo symptomem duševní poruchy, tak odpověď se už nikdy nedozvíme. Bohužel, v roce 1989 Nkoloso umírá ve věku sedmdesáti let a je mu dopřán státní pohřeb. Ať už byl šílený, či nikoliv, bývalí členové jeho programu i příbuzní se shodují, že choval ohromnou vášeň ke vědě a objevování světa, která ho neopustila ani ke sklonku života.
Zdroj:
Článek 100+1, odkaz zde
Dokument a článek Národní galerie Greenwich, odkaz zde
YouTube videodokument autora Qxir, dohledatelné zde
Dobrý, nikdy jsem o tom neslyšel