,,Vstávej! Zabije nás!“ vykřikla dívka na Jircháře. Mladík se pokusil vymrštit na nohy, ale kvůli několikadenní ztuhlosti a potlučenému tělu se uprostřed pohybu zhroutil zpět na zem. Hrudní plát cinkl o kámen. Jakub si teprve teď všiml, že jediné, co se mu lapkové obtěžovali sundat, byly rukavice a nátepníky.
Rednerův pohled pořád překvapeně probodával dívku zabalenou do kožešiny. Projel jím nový zápal vzteku. Nesnášel průběh dnešního dne. Nejdříve ho někdo okradl a teď se ti dva vězni pokouší uniknout. Urostlý lapka rozvážně vykročil na druhou stranu mýtinky s mečem už znovu připraveným v ruce. Chlad oceli útočící na Rednerovu dlaň stočil jeho myšlenky ke včerejšímu rozkazu velitele. Dívka musí přečkat živá, než se vrátí ostatní, ale o tom klukovi nic neříkal.
Jirchář klečel na promrzlé zemi. Už necítil zimu ani chlad, jen jak mu dívčiny ruce zas a znovu třesou ramenem. Zbojník k nim neodvratně mířil a jeho pohled se střetl s tím mladíkovým. V jednom nenávist a touha po krvi a v druhém nejistá prázdnota. Prázdnota Jirchářova pohledu však zčistajasna zmizela a mladík se při znovu nabytém zápalu pro život vymrštil na nohy i uchopil meč z dívčiných rukou do svých.
Dívka pevně svírající v rukou ukradenou dýku překvapeně uskočila od mladého rytíře a poustoupila o několik kroků dál.
Redner se k nim valil jako potopa a při pohledu na vyzáblého mladíka s hlavou ve výšce sotva jeho vlastních ramen se hystericky usmál. Zbývalo mu už jen pár kroků k tomu mláděti, už jen pár kroků k ukončení dnešních patálií.
Jakub pevně svírající tasenou čepel čekal na svého protivníka v postoji jak vystřihnutém z iluminací v knihách šermu.
Zbojný lapka přiskočil k Jirchářovi a obouruč sekl mohutnou čepelí po jeho hlavě. Jirchář se jen tak tak uhnul a díky zkušeně dovedným úkrokům se vyhnul i dalším několika seknutím.
Redner se napřáhl k dalšímu úderu, který mohl mladíka rozseknout vejpůl zbroj nezbroj, a Jirchář ucítil svou šanci. Pohyby jeho protivníka byly o něco pomalejší než dříve, přesto pořád smrtonosné. Když lapka začal spouštět ruce k dalšímu seknutí, Jakub zatočil ostřím ve své pravačce, přiskočením ke zbojníkovi se vyhnul jeho úderu, mečem s hruškou napřed sekl do Rednerova trupu a prosmýkl se za svého oponenta.
Lapka z úst vypustil bolestné zaskučení a drobně zaváhal ve svých krocích. Toho mladík stojící za ním okamžitě využil a zbrodil Rednerovu koženou zbroj krví z ran po dalších dvou seknutích.
Oba soupeři odstoupili od sebe několik kroků a ostražitě kolem sebe kroužili. Rednerovy pohyby byly pomalejší a kvůli několika silně krvácejícím ranám i výrazně bolestivější. Na Jirchářovi se také zlilo několik podlitin a ke kapkám potu se přidávalo i několik pramínků krve. Žádná z ran však nebyla na rozdíl od těch, které utržil lapka, vážná. Byly to spíše drobné pozůstatky chvílí, kdy Jakub reagoval o něco pomaleji, než bylo zapotřebí, a masivní Rednerova čepel se ho tekla.
Redner cítil, byl si silně vědom, že jeho šance porazit tohle nedozrálé štěně se nebezpečně snižují. V lapkově mysli se nepřehrávaly žádné vzpomínky, které zahřejí srdce umírajícího. Jen jasně ledová úvaha o tom, že za chvíli brzy vykrvácí. A když už to má na tomhle světě jasné, vezme toho spratka alespoň s sebou. Že by mu ta dívka neklidně sledující poslední boj jeho života nějak pomohla nebo alespoň obvázala rány, ani nedoufal, ani na to nepomyslel.
Jirchář viděl v lapkově tváři změnu bolestné grimasy v pohled beze strachu před smrtí. Ještě než se Redner pustil do svého posledního výpadu, Jakub ho tušil přicházet. Mladík přesně načasoval úhyb před náznakem lapkova seknutí a nenechal se zaskočit změnou v bodnutí. Rednerův úder zasáhl jen vzduch, načež němý zbojník ucítil silný úder Jirchářovou čepelí do krku.
Po zvuku posledního mladíkova seknutí se na mýtince rozhostilo ticho.
Jediné kroky rozléhající se na lesní cestě nezúčastněně se stáčející k městečku na blízkém kopečku patřily Grissonantovy. Na jeho hřbetu se choulila malá dívčí postava zahalená do tlusté kožešiny a opřená o vyšší mužskou postavu, která spící dívku podpírala. Na obzoru se zjevily první paprsky slunce. Muž, spíše mladík vedoucí koníka díky doteku světla za doprovodu ptačího zpěvu procitl.
Jakub ucítil pravidelné dívčino oddechování, zůstal tak bez hnutí zapřený v sedle nepřítomně sledující zkracující se cestu k městečku a zaobíral se jen vlastními myšlenkami. Ta dívka se jmenovala Kirmi, byla dcerou šlechtice spravujícího nedaleké městečko Turala, ke kterému mířily. Vyprávěla mu, jak ji lapkové chytili, když jela navštívit svou tetičku. Jak všechny v její výpravě krom ní pobili a jediné, co ji zachránilo od stejného osudu, byla vyhlídka na tučné výkupné. Jirchář se neubránil myšlence, že působí mileji a přátelštěji než všechny ty dvorské dámy mladé i staré, které poznal ještě na dvoře Eisenbergů.
Vzpomínky na dětství stočily proud jeho myšlenek zase úplně jiným směrem a začal si melancholicky představovat, jak krásné by to bylo, kdyby místo zpustošeného a vypáleného domova našel ten, který teď přežíval jen v jeho vzpomínkách.
Cesta se dovlekla až téměř k městské bráně a z ponurých myšlenek Jakuba vytrhly jasně se rýsující obrysy hradeb, brány i strážných před ní. Při pohledu na kouř stoupající od ohnišť prostírajících se na ulicích smíšený s kouřem jemně stoupajícím z komínů vyhřátých stavení, Jakub začal přemýšlet. Přemýšlel nad tím, co si počít, když jeho návrat domů tak strašlivě nevyšel. Přemýšlel, co dělat dál, jako rytíř bez majetku jen s mečem a věrným ořem. A přemýšlel, co bude dělat až vjede za brány do tohoto, jak doufal malebného horského městečka. Jirchář se rozhodl, že svůj osud zatím spojí s tímto malým městečkem a jeho obyvateli, hlavně s jednou docela milou dívkou.
Jezdec v kožené počerněné zbroji ovinutý ještě temnějším pláštěm zastavil na kraji lesa. Jeho dva druhového doklusali na svých ořích chvíli po něm. První z jezdců, ke kterému ostatní dva chovali viditelný respekt, byl Grausam, nechvalně proslulý vůdce lapků. A teď nepokrytě kypěl vztekem. Posledních několik hodin se řítil v sedle doprovázený dvěma ze svých nejzdatnějšími kumpánů, aby chytil jednoho mladíka a dívku. Ta dvojice zabila jednoho z jeho nejvěrnějších zbojníků a připravila ho o tučné výkupné za ně samotné. Nebo alespoň za tu holku. To, že s nimi zmizel i cinkavé stříbrno a zlatý obsah jedné truhličky z jeho doupěte, ještě nevěděl. Ale jeho nenávist k nim to jistě neoslabí.
Velitel lapků plný pořád narůstající zloby a nenávisti otočil svého koně a vyrazil zpět po lesní cestě s písní pomsty na svých rtech.
—