Odbíjí pátá hodina odpolední. Pátá hodina je specifická svou nepatřičností. Není tak zcela večer, nýbrž nikdo z lidí spěchajících po úzké ulici směrem na nádraží by již neřekl, že je klidné odpoledne. Všichni spěchají. A já spěchám taky. Rozdíl je, že většina lidí spěchá pod tlakem, ale já si užívám spontánnost života. Za chvíli mi ujede vlak, jenže to v tuhle chvíli ještě netuším. V chaosu lidí upadají muži přede mnou hodinky. Očividně si ničeho nevšiml, a tak v dobré vůli zvedám hodinky ve snaze je muži předat. Zcela marně. Dav s mužem jsou tak zabráni do sebe, že ani můj výkřik ničemu nepomáhá. Muž se i přes mou snahu ho dohnat ztrácí v davu.
Rozpačitě stojím uprostřed ulice. Lidé kolem do mě narážejí a někteří tlumeným, neupřímným hlasem dávají najevo náznak omluvy. Dávám se do rychlého kroku, nýbrž si znovu uvědomuji, že můj vlak má brzy jet. Na nástupiště už skoro dobíhám. Svou snahu vlak stihnout však vzdávám v momentě, kdy vidím své vagóny ujíždět v dálce dohledu. Oddaně a klidně si sedám na lavičku. Další vlak mi jede až za hodinu. Nemám kam spěchat. Až teď si důkladněji prohlížím hodinky, které se mi osudově připletly do cesty. Jsou formální. Mají tmavě zelený řemínek a minimalistický, byť detailní ciferník. Nevím si s nimi rady. Muže, který je ztratil, teď jen těžko najdu. Nasazuji si je na ruku a zkouším, jak by mi slušely. Na to, že je nosil muž, usuzuji, že jsou přijatelné i pro mě.
Moje pozornost se z hodinek přesouvá ke zbývajícímu času. Co budu celou hodinu dělat? Tu hodinu, kterou zde prosedím, jsem mohla uklidit, nachystat se na zítra a udělat zbývající práci. Místo toho však hodinu svého života naprosto ztratím. Začíná mě přepadávat nechuť. Nikdy jsem si nepřipadala dost výkonná a teď se vše akorát potvrzuje. Místo abych hodinu strávila prací a posouváním se, dovoluji si jen sedět. Cítím obrovský odpor k sobě samé. Uvažuji o společnosti a naší zvrácenosti. Proč jsme si tak moc zvykli na komfort? Žijeme v neustálém nadbytku. Materiální blaho nám dává neustálý pocit nedostatku sebe samých.
Mé chmurné myšlenky trvají až do příjezdu dalšího vlaku. Těžce a frustrovaně se zvedám a hledám si volné místo. Vlak je jako vždy zcela plný. Usedám si do jediného volného místa v krajním kupé. Od ostatních se liší jen tím, že jeho obsah zaplňují senioři. Nepochopeně na ně hledím a ptám se, co asi oni dělají s vlastním časem. Z mých úvah vyčítám jediný závěr. Svůj čas musím využít co nejvíce. Naplnit potenciál své duše. Vymanit se z zajetí neúporného tlaku společnosti. Když vlak konečně přijíždí, usedám do jediného volného kupé. Nejsem rušena pohodlnými lidmi a mohu se soustředit pouze na to, jak naplním svůj zbývající čas na maximum.
Po příjezdu domů jsem odtažitá a stručná. Není to u mě obvyklé. Většinou nechávám svět být světem a identifikuji se s mnou teď zcela odsuzovanou společností. Při odličování vrstvy make-upu se zarazím. Spatřuji na sobě výraz doposud mi neznámý. Jakési zvláštní podráždění. Výraz se mění v úlek a já si okamžitě sundávám hodinky. Cítím, jak se mi zpomaluje dech a znovu pociťuji klid. Jdu přímo do své postele, kde už znovu pomalu přemýšlím. Nerozumím tomu, kdy se čas stává naším pánem. Nerozumím dokonce ani tomu, zda chci, aby byl mým pánem. Usínám pouze s myšlenkou, že jsme si čas stvořili sami a myslím i na muže, kterému hodinky upadly. Jak se asi usíná jemu, když neví, kolik je hodin?