Je mnoho míst, kde se člověk cítí volný. Ale je jen pár míst, kde se cítí doma. Je fajn vylézt na kopec a shlížet na ty obrovská města, co teď jsou tak malá, ale ještě lepší je, když najdete místo, kde obrovská města působí mrňavě nejen díky vzdálenosti, kde všechny problémy odstřihnete myšlenkou: „Tak jsem tady,“ Najít něco takového stojí občas velké úsilí. Štěstí, že já mám něco takového jen 20 minut chůze.
Zvenku tato úžasná budova nepůsobí úplně nejlépe. Šedá omítka v šedých dnech skoro splývá s oblohou. Přede dveřmi, před vchodem, je pár malých jabloní, které za ty roky nad nepovyrostly ani o píď. Šedé schody a žluté zábradlí, do kterého se pomalu pouští rez a šeď okolí. A pak vyjdete po těch pár schodech, otevřete velké prosklené dveře, věčně polepené barevnými plakáty o nadcházejících akcích, vejdete, zavřete a vydechnete. Už nemusíte vnímat zuřivé bušení na dveře vašich Problémů, lehké tikání vašich Dat, která chvíli klepají na dveře a chvíli na sklo ciferníků. Za sebou můžete nechat i Povinnost, která čeká pod schody a klepe nohou v nedočkání, až si vás podá.
Tohle všechno můžete nechat za sebou. To, co teď můžete cítit, je klid. Jsem tady a všechno je dobré. Opatrně zvednete tašku plnou příběhů, kterou jste předtím odložili úlevou, nadechnete se a cítíte se v pořádku. Jsem tady a všechno je dobré. S příběhy v podpaží vejdete do dveří a usměvavá tvář se na vás podívá:„ Krásný den Betynko, mám pro Vás schovanou jednu knížku.“ Vy se usmějete, protože tato chvíle by se dala popsat jako dokonalá. Rozhlídnete se, příběhy srovnané dle abecedy dělají, co mohou, aby vás zaujaly. Slyšíte hrdiny, jak debatují nad správnou délkou meče, historické postavy řešící dlouhé bitvy a jak v patře diskutuje růže, levandule a slunečnice, jak se správně hnojí.
Vaše taška nadšením skáče na pult a sype příběhy, které jste měli doma. A když je administrativa vyřešená, nasazujete potápěčské brýle a šnorchl a vydáváte se do oceánu písmenek, teček a čárek.
V takovouto chvíli víte, že Povinnost nejspíše šílí, že Data bublají vzteky a Problémy se dávají do usedavého pláče. Ale vám je to jedno. Takže po chvíli vylezete, shodíte kupu pokladů vedle vaší tašky na pult, nasadíte sluneční brýle a projdete prosluněným vestibulem do parku plného nadšených rytířů, víl a hodných draků spolu s jejich milými čtenáři. Zatímco v oddělení pro dospělé mají radost, že vás tam vidí, zde jsou ostatní – především rodiče – trošku překvapení. Vy si jich ale nevšímáte. Posunete si sluneční brýle dolů a usmějete se ně. Tady totiž nikdo nemusí být dokonalý. Stačí být čtenář.
Jedna z mnoha usměvavých tváří si vás prohlíží skoro až mateřsky a stejně jako už po sté lamentuje:„ Ale já tady pro tebe už nic nemám,“ a vy jako po každé odpovíte :„ Něco určitě najdeme.“ A tak se i stane. Pokud ne, tak tam jen sedíte, slyšíte slova, která unáší vítr a vyhříváte se na slunci příběhů. Tady jsou barvy jasnější a slova silnější.
Když se už šestá hodina večerní přiblíží a vy víte, že musíte jít, cítíte se naprosto v pořádku. Přestože ostatní vnímají jen pult, poličky a knihy, vy jste tu v bezpečí. Nemusíte ničemu a nikomu čelit. Víte, že až sem půjdete další pátek, potkáte se s kamarády a všechno rozeberete. Z vět uděláte slova, ze slov písmenka a vše to zase poskládáte zpátky. Bude to dobré. Znovu a znovu si ověříte teorii, že doma není jen tam, kde je postel.