Studuji třetí ročník osmiletého gymnázia, za sedm let jsem už rozpoznala ekonomické rozdíly mezi mými spolužáky. Někteří si mohou dovolit kurzy, zahraniční výjezdy. Bydlí v prostorném domě a mají vlastní pokoj s velmi výkonnou technikou. Jiní se po škole vrací do malého bytu, jejich rodiče mají prostředky pouze na základní potřeby. O stísněný pokoj se dělí s několika sourozenci, stejně jako o roky starý laptop. Naši profesoři se opírají o názor, že oba typy mají stejnou šanci uspět, proto na ně kladou stejné nároky a porovnávají je, přestože jejich startovní čáry pro cestu k úspěchu jsou kilometry daleko.
Tato situace otevírá zásadní otázku: je tato propast jen nevyhnutelným důsledkem svobody jednotlivců nakládat se svým majetkem, nebo jde o morální selhání systému, který nedokáže zajistit skutečnou rovnost příležitostí?
Nerovnost jako motor pokroku
Z pohledu mnoha ekonomů není nerovnost selháním, ale nezbytným a často užitečným vedlejším produktem ekonomické dynamiky. Simon Kuznets ve své revoluční studii představil tzv. Kuznetsovu křivku[1], která naznačuje, že s technologickým rozvojem země nerovnost nejprve stoupá a teprve později začne klesat. Odborníci vysvětlují, že v raných fázích technologických skoků jsou klíčoví tzv. first movers. Jsou to jednotlivci nebo firmy, kteří získají přístup k nové technologii dříve než ostatní, rychleji ji pochopí a získají tak dočasnou, ale enormní ekonomickou výhodu.
Příkladem může být digitální revoluce, kde firmy jako Apple či IBM způsobily prudký nárůst zisků pro úzkou skupinu lidí, což zvýšilo celkovou nerovnost, ale zároveň posunulo celé lidstvo kupředu.[2] Z tohoto hlediska je nerovnost cenou za inovace, které v konečném důsledku zvedají životní úroveň všech, a boj proti nerovnosti je v podstatě bojem proti úspěchu.[3]
Konec sociální mobility
Tento pohled však opomíjí zásadní strukturální defekt. Předpoklad, že technologický pokrok automaticky zvyšuje životní úroveň všech, je v rozporu s realitou posledních desetiletí (viz. níže). Bez aktivních státních zásahů nerovnost neklesá, ale naopak se v čase prohlubuje. Pokud jsou inovace financované z daní, je neudržitelné, aby výsledná ekonomická odměna sloužila pouze k extrémnímu bohatnutí jednotlivců.
V posledních desetiletích se však ukazuje, že očekávaný pokles nerovnosti v rozvinutých zemích nenastává. Nancy Birdsall zdůraznila, že moderní mechanismy, jako je finanční globalizace, daňové ráje a přesouvání zisků nadnárodními korporacemi, umožňují kapitálu udržovat si vysoké výnosy i tam, kde by podle křivky měly klesat.[4]To vede k omezení sociální mobility[5], kdy vysoká míra nerovnosti přímo vytváří propasti v přístupu ke kvalitnímu vzdělání a zdravotní péči, což uzavírá jednotlivce v cyklech chudoby. Nerovnost výsledků a nerovnost příležitostí jsou dvě strany téže mince. Pokud systém umožňuje, aby bohatství rodičů bylo hlavním prediktorem úspěchu dítěte, pak nerovnost přestává být produktem svobody a stává se morálním selháním, protože popírá ideál férového startu.
Argument, že nerovnost je nezbytnou daní za pokrok, neobstojí v momentě, kdy se tato nerovnost stává dědičnou. Pokud mechanismy jako daňové ráje a finanční globalizace umožňují kapitál mnohonásobně navyšovat bez reálného přínosu společnosti, nejde o dynamiku a tvrdou práci, ale o rentierství. Boj proti nerovnosti tedy není bojem proti úspěchu, ale snahou o znovuobnovení férové soutěže, kterou současná koncentrace moci prakticky zlikvidovala
Ohrožení demokracie a lidského zdraví
Martin Gilens a Benjamin Page jdou ve své analýze ještě dál, a řekla bych že až satiricky pokládají otázku, zda by se USA neměly začít klasifikovat spíše jako oligarchie než demokracie.[6] Pokud mají bohatí elity veta nad politikou nebo ji přímo formují skrze financování kampaní, pak nerovnost podkopává demokratický princip jeden člověk, jeden hlas. Ganesh Sitaraman varuje, že střední třída je ústavní nutností pro fungování republiky, a její oslabení skrze nerovnost ohrožuje samotnou existenci demokratických institucí.[7] Zajímavý vhled přinášejí Gerald Davis a Adam Cobb ve své práci o paradoxu hierarchie.[8] Jejich výzkum ukazuje, že společnosti, ve kterých je zaměstnanost koncentrována ve velkých korporacích, bývají celkově rovnější. Velké hierarchie totiž mají tendenci rovnat mzdy napříč celou firmou.
V neposlední řadě má nerovnost drtivé dopady na lidské zdraví. Keith Payne říká, že lidé s nižším společenským statusem častěji zažívají chronický stres, který vede k horším zdravotním výsledkům a rizikovému chování. U střední generace v USA je zdokumentován velký nárůst úmrtí ze zoufalství (sebevraždy nebo drogové závislosti).[9]
Investice do lidského potencionálu
Zatímco určitá míra nerovnosti může být skutečně nevyhnutelným průvodním jevem svobody vynalézat a podnikat, její současná extrémní podoba je v mnoha ohledech selháním. Pokud nerovnost eroduje sociální důvěru, ničí životní prostředí a brání talentovaným lidem v rozvoji, přestává být motorem pokroku a stává se jeho brzdou. Ekonomická nerovnost je morálně obhajitelná pouze tehdy, pokud přináší největší prospěch těm nejméně zvýhodněným členům společnosti.[10]
V okamžiku, kdy nerovnost pouze betonuje privilegia vyšších socioekonomických skupin, kdy první skupina studentů, kterou jsem popisovala v úvodu, nemá šanci dohnat tu druhou, selháváme v našem základním slibu rovné svobody pro všechny. Skutečným nebezpečím extrémní nerovnosti totiž není jen fakt, že někteří mají méně než jiní. Je jím nemožnost rozvíjet svůj talent. Každý ztracený génius, který kvůli nedostatku prostředků nedokončí školu, a každý nadaný umělec, který místo tvoření musí v osmnácti nastoupit do práce, představuje ztrátu pro společnost. Boj proti nerovnosti tedy není pouze pokusem o umělé sjednocení výsledků práce, ale o znovuobjevení lidského potenciálu. Pokud budeme dál zaměňovat privilegium dědičného kapitálu za osobní zásluhu, nebudeme elitářskou společností, ale společností, která se sama zevnitř ničí. Spravedlivý start pro každého není charita, je to investice do toho, aby o naší společné budoucnosti rozhodovaly lidské schopnosti, nikoliv rodina, kam se jedinec narodí.
Použité zdroje
[1] Adiri, A. (2025, April 5) Using the Kuznet Curve to Analyze Economic Growth and Economic Inequality. Study.com. https://study.com/academy/lesson/using-the-kuznet-curve-to-analyze-economic-growth-and-economic-inequality.html
[2] Adiri, A. (2025, April 5) Using the Kuznet Curve to Analyze Economic Growth and Economic Inequality. Study.com. https://study.com/academy/lesson/using-the-kuznet-curve-to-analyze-economic-growth-and-economic-inequality.html
[3] Peterson EWF. Is Economic Inequality Really a Problem? A Review of the Arguments. Social Sciences. 2017; 6(4):147. https://doi.org/10.3390/socsci6040147
[4] https://www.wider.unu.edu/publication/does-kuznets-curve-still-matter-70-years-yes-heres-why
[5] Boncinelli, S. Income inequality and social mobility: Examining economic opportunities for all. Journal of Economics and Economic Education Research, 25(6), 1-3
[6] Elkjær MA, Klitgaard MB. Economic Inequality and Political Responsiveness: A Systematic Review. Perspectives on Politics. 2024;22(2):318-337. doi:10.1017/S1537592721002188
[7] Peterson EWF. Is Economic Inequality Really a Problem? A Review of the Arguments. Social Sciences. 2017; 6(4):147. https://doi.org/10.3390/socsci6040147
[8] https://repository.upenn.edu/server/api/core/bitstreams/0fe48cc7-b491-45bb-8c1e-1b203efce681/content
[9] Peterson EWF. Is Economic Inequality Really a Problem? A Review of the Arguments. Social Sciences. 2017; 6(4):147. https://doi.org/10.3390/socsci6040147
[10] Peterson EWF. Is Economic Inequality Really a Problem? A Review of the Arguments. Social Sciences. 2017; 6(4):147. https://doi.org/10.3390/socsci6040147